13. Samotné řízení před Nejvyšším soudem jako odvolací instancí proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ není nikde upraveno, resp. chybí úprava pravidel, kterými by se měl Nejvyšší soud z pozice odvolací instance řídit. Navíc nadále samozřejmě nelze postupovat podle původního znění části páté hlavy třetí o. s. ř., stejně jako nelze použít stávající část pátou o. s. ř., neboť projednání odvolání proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ nelze podřadit pod žádnou z možností uvedených v § 244 o. s. ř., a to ani v případě, že bychom připustili, že Kárná komora NKÚ je orgánem moci výkonné. Neexistuje zde žádná interní směrnice, jakou je kárný řád pro Kárnou komoru NKÚ. Ustanovení § 19 odst. 2 kárného řádu sice stanoví, že nezamítne-li Nejvyšší soud odvolání, napadené rozhodnutí zcela nebo zčásti zruší a rozhodne ve věci sám, nicméně je nutno si uvědomit, že takováto dikce je zcela nevhodná, neboť není možné, aby interní směrnice, jakou je kárný řád Kárné komory NKÚ, stanovovala, jakým způsobem má rozhodovat soud, resp. Nejvyšší soud. Takováto úprava je zcela nepřípustná. Nejvyšší soud tedy shledal, že zde chybí procedura pravidel pro jednání Nejvyššího soudu coby orgánu rozhodujícího o odvolání, čímž je jednotlivci, tj. v daném případě každému z kárně obviněných, znemožněno účinně se bránit. Je-li jednotlivci v důsledku absence procesního předpisu znemožněno se v rámci řízení účinně bránit, resp. nemá-li k dispozici procesní právní předpis, podle něhož může postupovat při své obraně, je porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.