55. Pouze toliko ve formě obiter dicta Ústavní soud konstatuje, že si je samozřejmě vědom skutečnosti, že ruku v ruce s rozvojem moderních informačních technologií a komunikačních prostředků dochází i k výskytu nových a sofistikovanějších způsobů páchání trestné činnosti, kterým je nutné čelit. Nicméně Ústavní soud vyjadřuje pochybnosti nad tím, zda samotný nástroj plošného a preventivního uchovávání provozních a lokalizačních údajů téměř o veškeré elektronické komunikaci je z hlediska intenzity zásahu do soukromé sféry nepřeberného množství účastníků elektronické komunikace nástrojem nezbytným a přiměřeným. Tento názor není v evropském prostoru zdaleka ojedinělým, neboť samotná Směrnice o data retention od samého počátku své existence čelila obrovské vlně kritiky jednak ze strany členských států (např. vlády Irska, Nizozemí, Rakouska či Švédska dlouho otálely či stále ještě vyčkávají s její implementací, přičemž dvě posledně jmenované země tak činí i přes Komisí veřejně avizovanou hrozbu zahájení řízení před Evropským soudním dvorem), jednak ze strany zákonodárců v Evropském parlamentu, Evropského inspektora ochrany údajů (viz závěry z konference k problematice data retention pořádané Komisí dne 3. 12. 2010 v Bruselu, viz http://www.dataretention2010.net/docs.jsp) či Pracovní skupiny pro ochranu dat zřízené podle čl. 29 Směrnice 95/46/ES (srov. její stanoviska, která jsou dostupná na adrese http://ec.europa.eu/justice/policies/privacy/workinggroup/wpdocs/index_en.htm), anebo ze strany nevládních organizací (mimo jiné Statewatch, European Digital Rights či Arbeitskreis Vorratsdatenspeicherung - AK Vorrat). Všichni výše uvedení se domáhali buď úplného zrušení předmětné Směrnice o data retention a nahrazení nástroje plošného a preventivního uchovávání provozních a lokalizačních údajů jinými, více přiměřenými nástroji (např. tzv. data freezing, jež za splnění stanovených podmínek umožňuje sledování a uchovávání potřebných a vybraných údajů pouze u konkrétního, předem určeného účastníka komunikace), anebo se domáhali její změny, zejména v podobě poskytnutí dostatečných záruk a prostředků ochrany dotčeným jednotlivcům a zpřísnění požadavků na bezpečnost uchovávaných údajů před hrozbou jejich úniků a zneužití ze strany třetích osob.
56. K pochybnostem Ústavní soud dospěl i při zkoumání toho, zda nástroj plošného a preventivního uchovávání provozních a lokalizačních údajů je z pohledu jeho původního účelu (ochrana před bezpečnostními hrozbami a prevence před pácháním zvlášť závažné trestné činnosti) nástrojem efektivním, a to zejména při existenci tzv. anonymních SIM karet, které se vymykají z napadenou právní úpravou předvídaného rozsahu uchovávaných provozních a lokalizačních údajů a které jsou dle vyjádření Policie České republiky až ze 70 % využívány ke komunikaci při páchání trestné činnosti (srov. „Česká policie chce zakázat anonymní předplacené karty, operátoři se brání“, iDNES.cz, 18. 3. 2010). V této souvislosti lze odkázat na analýzu Spolkového úřadu vyšetřování SRN (Bundeskriminalamt) ze dne 26. 1. 2011, který na základě porovnání statistických údajů o spáchané závažné trestné činnosti na území SRN za období před a po přijetí předmětné právní úpravy k data retention dospěl k závěru, že použití nástroje plošného a preventivního uchovávání provozních a lokalizačních údajů nemělo téměř žádný vliv na snížení počtu spáchaných závažných trestných činů ani na míru jejich objasňování (samotná analýza a konkrétní statistické údaje jsou dostupné na http://www.vorratsdatenspeicherung.de/content/view/426/79/lang,de/). Obdobné závěry lze přitom učinit i při zběžném pohledu na statistické přehledy kriminality na území České republiky zveřejňované Policií České republiky, např. srovnání statistických údajů za období let 2008 až 2010 (dostupné na http://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-650295.aspx).
57. V neposlední řadě považuje Ústavní soud za nutné vyjádřit pochybnosti i nad tím, zda je vůbec žádoucí, aby soukromé osoby (poskytovatelé služeb v oblasti internetu a telefonní a mobilní komunikace, zejm. mobilní operátoři a obchodní společnosti zajišťující připojení k internetu) byly nadány oprávněním uchovávat veškeré údaje o jimi poskytované komunikaci i o zákaznících, jimž jsou jejich služby poskytovány (tzn. údaje jdoucí i nad rozsah údajů, jež jsou dle napadené právní úpravy povinny uchovávat), a volně s nimi za účelem vymáhání pohledávek, rozvoje obchodní činnosti a marketingu disponovaly. Tato skutečnost se Ústavnímu soudu jeví jako nežádoucí zejména z toho důvodu, že v zákoně o elektronických komunikacích ani v jiných právních předpisech není toto oprávnění a jeho účel blíže a podrobněji regulován, nejsou striktně vymezena práva a povinnosti, rozsah uchovávaných údajů, doba a způsob uchovávání, stejně jako nejsou blíže konkretizovány požadavky na jejich zabezpečení a kontrolní mechanismy.
58. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud rozhodl podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o zrušení napadených ustanovení § 97 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, a napadené vyhlášky č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání, dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (§ 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
59. Použitelnost již vyžádaných údajů pro účely trestního řízení bude třeba zkoumat ze strany obecných soudů z hlediska proporcionality zásahu do práva na soukromí v každém jednotlivém individuálním případu. Soudy budou muset především vážit závažnost trestného činu, který měl být naplněn skutkem, pro nějž je vedeno trestní řízení, ve kterém mají být vyžádané údaje využity.