20. Ministerstvo financí ve svém vyjádření uvedlo, že legislativní úprava v oblasti obnovitelných zdrojů byla předložena s cílem zastavit neúčelné zvyšování nákladů na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, zejména z důvodu vysoké podpory fotovoltaických elektráren, a omezit dopady plynoucí z této podpory na český průmysl, hospodářství a domácnosti. Pokud navrhovatelé dovozují, že aplikace normy, která snížila míru přerozdělování v odvětví pro adresáty, kteří započali vyvíjet činnost v oboru přede dnem nabytí účinnosti zákona, je v rozporu s jejich legitimním očekáváním, a to z důvodu, že se v průběhu jejich podnikání mění právní stav, nelze s tímto jejich závěrem souhlasit. Právo se mění prakticky neustále a z hlediska jeho aplikace není v žádném případě možné aplikovat starou právní úpravu do doby, než adresát normy ukončí podnikání v oblasti či reálně zlikviduje určitý hmotný majetek, na kterém podnikání bylo založeno. Ministerstvo financí zdůrazňuje, že ke stanovení výkupních cen a zelených bonusů byl a stále je na základě ustanovení § 6 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění účinném do 31. prosince 2010, pravomocný Energetický regulační úřad (dále také jen „ERU“). Ten je při stanovování cen omezen podmínkou uvedenou v § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění zákona č. 137/2010 Sb., a to sice, že výkupní ceny nesmí být nižší než o 5 % hodnoty výkupních cen platných v roce, v němž se o novém stanovení rozhoduje. Význam této podmínky je však omezením výkonné moci, v tomto případě reprezentované ERU, směřující k tomu, že ERU není oprávněn snížit ročně výkupní ceny o více než 5 %, v žádném případě zde není nijak omezena moc zákonodárná, která tak může svým zásahem výkupní cenu snížit či dokonce povinovat ERU k možnosti vyššího snižování výkupních cen. Jestliže tedy zákonodárce může a v čase přijetí napadených právních předpisů mohl snížit z hlediska své pravomoci výkupní ceny, pak bezpochyby mohl realizovat akt, který má totožné ekonomické následky jako snížení těchto výkupních cen (tj. mohl přijmout právní úpravu odvodu spolu s právní úpravou dotace na úhradu vícenákladů). Zákonodárci tedy není v zásahu do regulace bráněno žádným ustanovením zákona. Ministerstvo financí konstatuje, že extrémnost poklesu investičních nákladů způsobila, že regulační prostředky, které svěřil zákonodárce ERU, nestačily k tomu, aby zastaralou regulaci nahradil regulací, která by odpovídala novým objektivním skutečnostem. Proto musel k regulaci v tomto odvětví přistoupit sám zákonodárce. Z výše uvedeného je zjevné, že legislativní změny byly a musely být pro jejich adresáty očekávatelné, odůvodněné, a nikoliv projevem libovůle, neboť navazovaly na změnu objektivních skutečností, díky kterým se původní regulace stala zjevně nesprávnou. Toto pojetí legitimního očekávání koresponduje s pojetím, které zastává ustálená evropská judikatura, podle které „pokud opatrný a obezřetný hospodářský subjekt je s to předvídat přijetí opatření Společenství, které se může nepříznivě dotknout jeho zájmů, nemůže se dovolávat zásady legitimního očekávání, pokud je toto opatření přijato. To platí zvlášť v takové oblasti, jako je oblast společných organizací trhu, jejíž předmět zahrnuje stálé přizpůsobování v závislosti na změnách hospodářské situace“ (m. j. rozsudky Soudního dvora Evropské unie C-104/97 P, C-265/85, C-22/94, C-104/97, C-37/02 a C-38/02, C-17/03 a C-63/93). Legitimita očekávání subjektů tedy nebyla porušena, naopak, pokud by stát neprovedl odpovídající zásah, byla by zřetelným způsobem dotčena práva a legitimní očekávání jiných subjektů. Rozpor s právem podnikat dovozují navrhovatelé z uvalení extrémního zatížení poplatníků, a to ve výši 26 %, resp. 28 %. Dovozují, že toto opatření má tzv. „rdousící efekt“ a že další podnikání v této oblasti již není možné. Daná úprava však dle vyjádření Ministerstva financí „neničí“ majetkovou základnu poplatníka [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 29/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.)], neboť provozovateli je pouze ukrácena původní podpora, která je nastavena tak, aby návratnost investic byla blíže 15 letům, což je limit, který je obsažen v současné právní úpravě a byl rovněž obsažen v právní úpravě minulé. Nelze hovořit ani o „svévolném určení výrobců solární energie vůči výrobcům energie jiných obnovitelných zdrojů“ (ti nejsou poplatníky odvodu), protože došlo k omezení přeplácení solárních elektráren ze strany distributorů (konečných spotřebitelů), a tak byla naopak odstraněna diskriminace ostatních obnovitelných zdrojů. Výběr poplatníků odvodu tedy není bezdůvodný a svévolný a veřejný zájem, který je zákonem sledován (ochrana národního hospodářství a minimalizace negativních sociálních dopadů), je jasně patrný. Z výše uvedených důvodů je třeba učinit závěr, že daná úprava není svévolná ani diskriminační, jak uvádí navrhovatelé. Rovněž je v souladu s principem rovnosti, neboť z tohoto principu nepochybně nevyplývá požadavek rovnosti každého s každým, ale pouze požadavek, aby právo jedny od druhých nerozlišovalo bezdůvodně. V daném případě je toto rozlišující kritérium jasně deklarované a ospravedlnitelné. K návrhu na zrušení zdanění bezúplatně nabytých povolenek Ministerstvo financí konstatuje, že nařízení vlády č. 80/2008 Sb., o Národním alokačním plánu pro obchodovací období roků 2008–2012, je pouhým příslibem nabytí povolenek provozovateli zařízení vypouštějících skleníkové plyny, a to za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek. Samotné nabytí emisních povolenek do majetku provozovatelů nastává každoročně okamžikem připsání konkrétního počtu povolenek na účty provozovatelů. Výše uvedené znamená, že od účinnosti novely provedené zákonem č. 402/2010 Sb., tj. od 1. ledna 2011, budou zdaňovány teprve v budoucnu nabývané povolenky. Na základě těchto poznatků je třeba konstatovat, že daná úprava nemůže být pravě ani nepravě retroaktivní, neboť se zaměřuje pouze na skutečnosti, které nastaly po 1. lednu 2011. Ministerstvo financí nesouhlasí ani s námitkou navrhovatelů, kteří uvádí, že úprava je v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť nikoli pouze daně, ale též podmínky, z nichž je seznatelná výše daně, musí být stanoveny zákonem. Ministerstvo financí upozorňuje, že zákon o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí stanoví pouze, že průměrnou tržní hodnotu povolenky zveřejní Ministerstvo životního prostředí, nikoliv však, že Ministerstvo životního prostředí určuje (stanoví) tržní hodnotu povolenky pro daňové účely. Je tomu tak proto, že Ministerstvo životního prostředí pouze zveřejní již samotným trhem vytvořenou průměrnou tržní hodnotu povolenky. Základ daně stanovuje v tomto případě pouze zákon, námitka navrhovatelů není tedy v tomto směru relevantní. Zdaněním bezúplatně nabytých povolenek nedochází k porušení bezúplatnosti jejich nabytí zaručené právním řádem a nedochází tím ani k porušování ustanovení směrnic Evropské unie. Rovněž nedochází ani ke snížení nebo jiné změně alokace povolenek schválených národním alokačním plánem. Mezi státy, které taktéž bezplatně nabyté povolenky zdaňují, patří Velká Británie, Řecko a Španělsko. Zdanění bezplatně nabytých povolenek není tedy v rozporu s právem Evropské unie.