16. V roce 1999 totiž Senát přijal senátní návrh novely zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů, (jednalo se o senátní tisk č. 90/1998, který předložila skupina senátorů - členů ústavněprávního výboru) ve kterém byla vedle jiných úprav obsažena také změna § 34 odst. 3. V tomto ustanovení, v němž byl pro představitele státní moci a soudce stanoven nárok na plat po dobu až 6 měsíců namísto dávek nemocenského pojištění, bylo navrženo nové znění v tom smyslu, že „Za dobu, po kterou představitel a soudce dočasně nevykonává funkci, se plat krátí v poměru k délce této doby ...“. V důvodové zprávě bylo k této úpravě uvedeno, že „... v souladu s ústavním principem rovnosti se navrhuje představitelům i soudcům odejmout zabezpečení platem po dobu šesti měsíců pracovní neschopnosti. Za dobu pracovní neschopnosti stejně jako za jinou dobu, po kterou nebude funkce dočasně vykonávána, bude plat krácen, přičemž za dobu pracovní neschopnosti bude představitelům a soudcům náležet nemocenská ...“. Byla tedy navržena změna spočívající v tom, aby pro představitele a soudce byla zavedena obecně platná právní úprava vycházející z toho, že mzda či plat náleží za vykonanou práci (tedy že se krátí za neodpracovanou dobu), přičemž v závislosti na důvodu, pro který práce (funkce) nebyla vykonávána, budou představitelům státní moci a soudcům náležet peněžité dávky nemocenského pojištění v souladu s obecně platnou právní úpravou. K navrhované změně lze podle vyjádření Senátu pro úplnost zmínit argument, který (kromě jiného) při projednávání zmíněného návrhu zákona v Senátu uvedl zástupce navrhovatelů k původní (zvýhodňující) úpravě: „Uvedený zákon v platném znění, jak jsem již avizoval, je totiž v lepším případě na pokraji ústavnosti, ale pravděpodobnější je tvrzení, že je protiústavní, že je v rozporu s ústavním principem rovnosti. A to proto, že u všech těchto představitelů státní moci a soudců stanoví zásadu, že na rozdíl od ostatních občanů tito představitelé státní moci mají nárok na to, aby v každém kalendářním roce šest měsíců po dobu, ať už pracovní neschopnosti nebo jiných překážek v práci, jako je třeba ošetřování dítěte, mateřská dovolená apod., v těchto případech čerpali plný plat.“. Senát tuto změnu spolu se změnami dalších ustanovení zákona schválil a postoupil k dalšímu projednání Poslanecké sněmovně. Tehdy však v Poslanecké sněmovně (v níž byl návrh zákona projednán jako sněmovní tisk č. 164/1999) byl senátní návrh zákona těsnou většinou zamítnut, zřejmě však z jiných důvodů než byla navrhovaná změna § 34 zákona č. 236/1995 Sb., jelikož k této úpravě nezazněly žádné výhrady. Tomu ostatně odpovídá i situace v dalším období, kdy byla oběma komorami Parlamentu shodně přijata změna ustanovení § 34 zákona č. 236/1995 Sb., která byla navrhovatelem napadena jako protiústavní (provedená s účinností od 1. ledna 2003 zákonem č. 420/2002 Sb.), tak i následující změna související s uplatněním nové zákonné úpravy nemocenského pojištění (provedená s účinností od 1. ledna 2008, resp. od 1. ledna 2009 zákonem č. 261/2007 Sb.). V této souvislosti lze poukázat též na to, že při projednávání výše zmíněného senátního tisku č. 354 na 21. schůzi Senátu zástupce předkladatele (ministr práce a sociálních věcí) k vládou navrhované změně § 34 zákona č. 236/1995 Sb. uvedl, že navrhované opatření by přineslo určitou úsporu finančních prostředků, což ale není hlavní cíl. Jak uvedl: „... hlavním cílem je dosažení srovnatelného postavení jednotlivých skupin pojištěnců v systému nemocenského pojištění. Současnou právní úpravu nelze ani s ohledem na náročnost vykonávaných funkcí považovat za přiměřenou a spravedlivou vůči zaměstnancům, kterým od prvního dne pracovní neschopnosti náleží nemocenské v redukované limitované částce bez ohledu na příjem, který nahrazuje. Navrhované řešení se neomezuje pouze na rok 2003, protože není důvod se po jeho uplynutí k současné právní úpravě vracet.“.