13. Právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny tak není absolutní a neomezitelné. Jeho účelem je možnost reálné a efektivní ochrany před akty orgánů veřejné moci. K tomu navrhovatel uvádí rozsudek ESLP ve věci Freitag proti Německu (žádost č. 71440/01), kde ESLP konstatoval, že „právo na soud, jehož jedním aspektem je právo na přístup k soudu, není absolutní; je předmětem omezení, např. zákonných lhůt. Tam, kde je právo na přístup k soudu omezeno zákonem nebo fakticky, soud zkoumá, zda uložené omezení nepoškodilo podstatu tohoto práva, zejména zda sledovalo legitimní cíl a zda zde byl rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem“. Zde navrhovatel uzavřel svou argumentaci konstatováním, že princip právní jistoty je součástí ústavního pořádku České republiky a vyplývá rovněž z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Projevuje se mimo jiné ve formě požadavku na stanovení lhůt k podání návrhu k soudu nebo k jinému orgánu. Při stanovení lhůt je přitom nutné hledat rozumný a přiměřený vztah mezi principem právní jistoty a požadavkem legality a právem na přístup k soudu; jednostranné upřednostnění jedné z těchto hodnot není možné považovat za přiměřené a lze je označit za porušení té hodnoty, která byla potlačena. Nevyloučil ovšem, že za výjimečných okolností může princip právní jistoty ve formě stanovení lhůt ustoupit všeobecným požadavkům spravedlnosti (např. rehabilitace, restituce).