14. Nejvyšší správní soud dále v odůvodnění svého návrhu odkázal na právní názor vyjádřený v usnesení rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 1 Ao 1/2009, že v případě řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části zákonodárce žádnou lhůtu k podání návrhu na přezkum nestanovil (kromě lhůty implicitně vyplývající z § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s.), takovou lhůtu si pak nelze výkladem „přimyslit“, neboť by to znamenalo nepřípustné (zákonem nestanovené) omezení přístupu k soudní ochraně [poukazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.) s tím, že jde o protiústavní mezeru neodstranitelnou ústavně konformním výkladem]; návrh je omezen toliko existencí opatření obecné povahy. Protiústavnost absence lhůty je dle navrhovatele zřejmá z iniciačního případu sp. zn. 1 Ao 1/2010, ve kterém návrh na přezkum z roku 2010 směřuje proti změně územního plánu z roku 2005, přičemž samotný územní plán byl přijat již v roce 2000. Má tedy za to, že vztah mezi principem právní jistoty na jedné straně a požadavkem legality a právem na přístup k soudu na straně druhé nerespektuje požadavek přiměřenosti a rozumnosti. Žádný takový důvod nelze najít v důvodové zprávě k návrhu zákona o elektronických komunikacích ani ze záznamů z jeho projednávání. Stejně tak nelze tuto úpravu spojit s požadavkem všeobecné spravedlnosti či potřebou odčinit závažné křivdy. Faktické absolutní upřednostnění požadavku legality a práva na přístup k soudu oproti principu právní jistoty proto hodnotí jako svévolné.