4. Navrhovatel poukazuje na to, že podle napadené právní úpravy je přihlíženo k „případné“ službě přesčas a že oproti předchozí právní úpravě není omezení příplatku za práci přesčas uvedeno do souvislosti s odkazem na hodnostní příplatek. Dovozuje, že způsob odměňování daný napadeným ustanovením odporuje právu na spravedlivou odměnu za práci, které zakotvuje čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť výše služebního příjmu je stanovena shodně tomu příslušníkovi, který 150 hodin služby přesčas v kalendářním roce vykoná, stejně jako tomu, kdo tuto službu nekoná vůbec. Navrhovatel má za to, že napadené ustanovení je v rozporu i s čl. 3 Listiny a dovolává se přitom nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2007/08 (sic! správně: usnesení ze dne 3. 2. 2009; dostupné na http://nalus.usoud.cz). Navrhovatel v souladu s ním uvádí, že samotný výsluhový příspěvek a odchodné však nelze v obecné rovině považovat za odměnu za práci, jedná se pouze o užití „kompenzace“ výrazně oslabeného postavení zaměstnance ve služebním poměru oproti postavení zaměstnance v pracovním poměru upravovaném zákoníkem práce. Dovozuje, že 150 hodin služby práce přesčas se rovná rozsahu téměř celého fondu základní služby na jeden kalendářní měsíc, a poukazuje na to, že zatímco služba přesčas je zavedena bez nároku na kompenzaci, za služební pohotovost je vždy poskytnuta odměna. Navrhovatel konečně uvedl, že „konstatuje-li se, že služební příjem je stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas, mělo by také být stanoveno, jakým způsobem je služba přesčas zohledněna, respektive jaká složka služebního příjmu je k takové kompenzaci určena. Tak tomu ovšem není i oproti původní úpravě (viz výše § 10 zákona o platu).“.