34. I v těchto intencích Ústavní soud ovšem nejprve zohlednil, že přichází-li v úvahu ústavně konformní výklad napadeného ustanovení, má tento přednost před jeho zrušením [srov. k tomu například nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/08 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.)]. Tento postup, vycházející z principu minimalizace zásahu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, vzal Ústavní soud v úvahu i v právě projednávané věci. Navrhovatelka totiž svým návrhem ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu žádá zrušení „§ 175 OSŘ [a podřízení] směnečné[ho] řízení ... obecnému řízení, aby žalovaný měl možnost se řádně bránit uplatnění směnečného nároku“. Ochrana ústavnosti - právě proto, že je existenciálně spojena mimo jiné s onou minimalizací zásahu - ovšem přistupuje i k samotnému rušení (není-li ústavně konformní výklad možný) ať již rozhodnutí orgánů veřejné moci, či právního předpisu (jeho jednotlivého ustanovení) restriktivně [srov. k tomu přiměřeně například nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1521/10 (N 15/60 SbNU 153) nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 5/96 (N 98/6 SbNU 203; 286/1996 Sb.)]. Proto musel Ústavní soud zvážit, zda je to citované ustanovení občanského soudního řádu en bloc, jež znemožňuje - tedy, zda vůbec a pokud ano, tak proč - směnečnému dlužníkovi bránit svá práva. Při těchto úvahách přitom nemohl nerespektovat zvláštní povahu směnky a směnečného řízení, které co možná nejvíce (alespoň za stávající právní úpravy) zohledňuje vlastnosti směnky jako cenného papíru - její oběžnou povahu; její snadná převoditelnost představuje jednu z jejích nejtypičtějších (a také vyhledávaných) vlastností (srov. k tomu za všechny například Kovařík, Z. K dokazování o pravosti podpisu směnky. Právní rozhledy, 2010, č. 8, s. 267-272). Tato vlastnost společně s její likviditou koneckonců stála u samého zrodu směnky [srov. k tomu Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. přeprac. a dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. s. 1 a násl. (642 s.)]; nebylo by tedy - bez nutnosti předkládat podrobnější historickou analýzu - podle Ústavního soudu přiměřené podřizovat směnky zcela obecnému civilnímu řízení, neboť by se tím z tohoto cenného papíru stal jakýsi „dlužní úpis“. Ostatně ani navrhovatelka svoji ústavněprávní argumentaci v tomto směru příliš hlouběji nerozvádí (a to ani v rámci své repliky k vyjádření účastníků řízení). Naopak ústavní stížnost lze v této souvislosti podle Ústavního soudu interpretovat tak (ostatně zmíněná replika i zjištění učiněná ze spisového materiálu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci sp. zn. 37 Cm 419/2009 - srov. shora - tomu nasvědčují), že onou skutečností, jež ve svém důsledku způsobila porušení základního práva navrhovatelky na spravedlivý proces (resp. se na něm podílela), je navrhovatelkou vzpomenutá třídenní lhůta ve smyslu § 175 odst. 1 o. s. ř. určená zákonodárcem k podání námitek. Z výše rekapitulovaných částí odůvodnění soudních rozhodnutí přitom v této souvislosti podle Ústavního soudu plyne, že se navrhovatelka ve svých námitkách snažila namítat neexistenci pohledávky v rámci kauzální obrany. Krajský soud ovšem - co do této námitky - konstatoval, že „[žalovaná sice] ve svých námitkách poukazovala na skutečnost, že uzavřela se společností FAST FINANCE, s. r. o., blíže nespecifikovanou smlouvu o půjčce bez jakéhokoliv podepsání předložené blankosměnky, [ovšem takové námitkové tvrzení soud] hodnotí jako neurčité a neprojednatelné, když z uvedené námitky není vůbec zřejmá polemika s předloženou směnkou.“ S tímto hodnocením - tedy že jde o námitky opožděné a neurčité - se ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí zcela ztotožnil i vrchní soud: „Odvolací soud tedy nesdílí názor soudu prvního stupně, že se žalovaná vznesenou námitkou nepravosti podpisu ubránila povinnosti, uložené jí směnečným platebním rozkazem. Jinak [ale] pokud jde o ostatní námitková tvrzení, tak soud prvního stupně správně taková tvrzení posoudil jako neurčitá, případně opožděná, a jako taková ve svém důsledku neprojednatelná, pojmově nezpůsobilá zvrátit povinnost plnit ze směnečného platebního rozkazu.“ Právě popsaný skutkový stav přitom vnucuje otázku - a navrhovatelka na to v ústavní stížnosti i v replice výslovně upozorňuje (srov. její tvrzení, že vůbec nevěděla, o co jde, a během tří dnů musela uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá) - zda za situace, kdy směnka již nefunguje toliko jen jako institut užívaný profesionály, ale naopak je používána i za okolností, kdy zejména směnečným dlužníkem je fyzická osoba, jež do směnečného vztahu nevstoupila se záměrem profesionální nebo podnikatelské činnosti, je lhůta tří dnů přiměřená.