41. Z toho lze podle názoru Ústavního soudu - byť i s přihlédnutím k toliko informativnímu charakteru parlamentárií [srov. k tomu přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471)] - vyvodit, že směnečné právo bylo socialistickým zákonodárcem vnímáno spíše jako reziduum, jež bylo používáno takřka výhradně v oblasti zahraničního obchodu [Ondřej Hruda k tomu poznamenává - srov. Hruda O. Třídenní lhůta k podání směnečných námitek - neobvykle tvrdý přežitek. Obchodněprávní revue, 2011, č. 8, s. 236 (234-238) - že směnka byla u nás spíše trpěna]. Možná i proto se znění § 175 o. s. ř. přidrželo třídenní námitkové lhůty, kterou znalo například i Rakousko-Uhersko (srov. § 557 odst. 1 zákona č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní), ve znění do 31. 12. 1949. Nadto lze snad vést úvahu i v tom směru, že ona třídenní lhůta - chápaly-li země socialistického tábora směnku za překonanou - byla rovněž projevem jistého antagonismu tehdejšího bipolárního světa. Považoval-li tedy zákonodárce předmětnou lhůtu za dostatečnou, nelze ji patrně - i přes naznačenou ideovou zátěž - považovat za svévolně stanovenou; vycházela z historické tradice a s její aplikací se počítalo zejména při činnosti mocenských a ekonomických subjektů centrálně plánované ekonomiky.