43. Cesta, po níž se rakouský zákonodárce vydal, přitom zcela konvenuje postupu i v jiných evropských státech. J. Kotásek [Kotásek, J. Funkce směnky a její použití u spotřebitelských úvěrů. Obchodní právo, 2002, č. 2, s. 24 (20-27)] například připomíná, že ani německý zákonodárce nepřistoupil v souvislosti s reflexí spotřebitele ve směnečných vztazích k přímému zásahu do směnečného zákona a zvolil k regulaci směnky používané spotřebitelem a podnikatelem nepřímou cestu - mj. zákon o spotřebitelských úvěrech. Pokud přitom právě uvedená opatření v právním řádu Rakouska nebo Německa Ústavní soud srovnává s úpravou v České republice, pak již jen na základě výše uvedeného musí dospět k závěru, že tato je nedostatečná. K nerovnováze mezi směnečnými věřiteli a směnečnými dlužníky přitom podle Ústavního soudu přispívá i námitková lhůta ve smyslu § 175 o. s. ř., spojená se značnou přísností výkladu zákona směnečného a šekového [srov. k tomu například dílčí poznámky Radima Chalupy týkající se zejména omezenosti přístupu směnečných dlužníků ke kauzálním námitkám; prokazování důvodnosti námitky vědomého jednání věřitele na škodu dlužníka atd. - Chalupa, R. Zneužití zajišťovací směnky. PRÁVO - časopis pro právní teorii a praxi, 2011, č. 4, s. 19-34]. Řečeno výše zmíněnými východisky předchozí judikatury Ústavního soudu, třídenní námitková lhůta ve smyslu § 175 o. s. ř.je protiústavní v dialogu s dalšími prvky právní úpravy. Nejenže směnečná hmotněprávní úprava je vysoce formalizovaná [tedy vyžaduje značnou odbornou erudici, již spravedlivě nelze očekávat u člověka bez právního vzdělání, když i mnohým praktikujícím právníkům není vlastní - srov. Kotásek, J. Funkce směnky a její použití u spotřebitelských úvěrů. Obchodní právo, 2002, č. 2, s. 22-23 (20-27)], ale je doprovázena rozkazním řízením, jež je samo o sobě specifické, a to i ve srovnání s ostatními rozkazními řízeními. Uplatnění směnečných námitek totiž mj. neznamená zrušení vydaného směnečného platebního rozkazu, resp. věcné projednání žalobního žádání, jakoby tohoto rozkazu vůbec nebylo [srov. k tomu v podrobnostech Kovařík, Z. K dokazování o pravosti podpisu směnky. Právní rozhledy, 2010, č. 8, s. 270 (267-272)]. Ve spojení s bezpodmínečnou koncentrační zásadou je tak podle Ústavního soudu navozena situace, kdy zvláště spotřebitelé v postavení směnečných dlužníků jsou vystaveni právem aprobovanému tlaku, jenž nejenže není přiměřený, ale ani ve svém důsledku nepřináší zamýšlený účel - tedy rychlost směnečného řízení. Podá-li totiž směnečný dlužník námitky, jimž právo (resp. posuzující soudce) nepřizná dlužníkem zamýšlenou relevanci a účinek, směnečné řízení se přesto prodlouží. Pozitivní právní úprava tak podle názoru Ústavního soudu přispívá k navození stavu, kdy možnost vznést námitky ve smyslu § 175 o. s. ř. vede reálně ve svém důsledku v mnoha případech jen k „pozdržení“ celého řízení, aniž by představovala smysluplný prostředek obrany. Byla-li by námitková lhůta přiměřeně prodloužena, neboť třídenní námitková lhůta spojená s velmi přísným procesním řízením je i v širším evropském kontextu (nejen tedy ve srovnání s Rakouskem) ojedinělá, z pohledu směnečného věřitele by tato změna, vzhledem k rychlosti, s jakou jsou obecné soudy s to přezkoumat dlužníkovy námitky (ať už jakéhokoli charakteru), nemohla mít žádný, natož negativní, vliv. Naopak směnečný dlužník by měl skutečný prostor na konkrétní směnečný vztah - a svoji roli v něm - adekvátně reagovat.