44. Přiměřené prodloužení námitkové lhůty nadto podle Ústavního soudu zcela konvenuje i výše zmíněným principům primátu ústavněprávního výkladu před zrušením posuzovaného ustanovení právního předpisu, resp. principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Přistoupil-li by Ústavní soud při posuzování ústavnosti ke zrušení kterékoli jiné části ustanovení § 175 o. s. ř., popřípadě zrušil-li by celou úpravu v něm obsaženou, vyvolalo by to neproporční důsledky stran fungování celého směnečného mechanismu. Vzhledem k již několikrát zmiňované formálnosti a specifičnosti směnečného řízení má Ústavní soud rovněž za to, že nastolení alespoň částečné procesní rovnováhy mezi směnečným věřitelem a dlužníkem by nebylo možno trvale a procesně nezpochybnitelným způsobem dosáhnout ani za pomoci ústavně konformního výkladu či za podpůrného použití obecných ustanovení občanského soudního řádu souvisejících s úpravou lhůt [srov. k tomu například restriktivně vykládaný institut prominutí zmeškané lhůty podle § 58 o. s. ř., jenž je aplikovatelný i v případě předmětné námitkové lhůty - viz obdobně Kovařík, Z. Uplatňování práv v souvislosti se směnkami a šeky v soudním řízení. Bulletin advokacie, 2000, č. 10, s. 17 (11-21)]. Je pak úkolem zákonodárce, nikoli Ústavního soudu, aby institut směnky a směnečného řízení upravil způsobem odpovídajícím potřebám dnešní doby. Z výše naznačeného je přitom podle Ústavního soudu zřejmé, že stanovení delší námitkové lhůty je toliko prostředkem, který je s to vnést do směnečných vztahů jen dílčí rovnováhu, a rozhodně by změna v podobě prodloužení námitkové lhůty neměla být vnímána jako řešení dostatečné a definitivní. K právě vyslovenému apelu na zákonodárce stran reflexe vývoje používání směnky budiž ještě poznamenáno, že současná hmotněprávní i procesní úprava (srovnej například právě samotný občanský soudní řád nebo zmíněný zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a to i ve světle shora zmíněné, navrhované novely) poněkud pozapomněla na Aristotelovo učení o kauzalitě (z lat. causa) pátrající po nalezení účelu „všeho“ [srovnej k tomu Aristoteles. Metafyzika. 2. vyd. Praha: Petr Rezek, 2003, 579 s.]. V pojetí práva jde přitom o onu kauzu, jež se stala (byť mnohdy implicitně) jednou ze základních myšlenek moderních civilních kodifikací a jež může být svým způsobem i součástí směnky - zde má Ústavní soud na mysli onu tzv. „nepravou akcesoritu“ a „nepravou subsidiaritu“, kdy pohledávka vtělená do zajišťovací směnky (ostatně samo slovní spojení zajišťovací směnka v jistém smyslu působí jako oxymóron) existuje bez ohledu na existenci zajištěné pohledávky a ona akcesorita (subsidiarita) spočívá toliko v tom, že soudy přiznávají dlužníkům proti uplatnění zajišťovací směnky obranu založenou svou podstatou na akcesoritě a subsidiaritě uplatněného práva - částečně parafrázováno podle Chalupa, R. Zajišťovací směnka. Praha: Linde, 2009, s. 49-51 (189 s.). Jde tedy o rozlišování závazků kauzálních (odkazujících na svůj hospodářský účel) a závazků abstraktních, kdy původní účel závazku není rozhodující. Skutkový stav pojící se k návrhu stěžovatelky (navrhovatelky), jenž vyústil v toto řízení před Ústavním soudem, pak podle názoru Ústavního soudu jen odhaluje v celé šíři nedostatečnost, s jakou současná právní úprava směnečných vztahů reflektuje schopnost směnky vystupovat svým způsobem s kauzou i bez ní; i v případě navrhovatelky se směnka evidentně zajišťovací povahy (tedy specificky kauzální) stala indosací závazkem takřka (srov. omezení v ustanovení § 17 čl. 1 zákona směnečného a šekového) „abstraktním“. Cestou k řešení naznačeného konfliktu přitom patrně není - jak plyne i z naznačeného mezinárodního srovnání - omezení vlastností směnky činící z ní atraktivní cenný papír, ale především zavedení účinných mechanismů bránících jejímu zneužívání (srov. k tomu rovněž níže).