45. Vymezil-li tedy ve shora citované judikatuře Ústavní soud tři základní hlediska, na jejichž bázi posuzuje konformitu té které právním předpisem stanovené lhůty - tedy zda ji normotvůrce nestanovil svévolně, zda není nepřiměřená a zda neznevýhodňuje některou skupinu subjektů ve srovnání s jinou v možnosti uplatnění práva v důsledku dodatečné změny podmínek - pak v souladu se shora naznačenými závěry Ústavní soud rekapituluje, že předmětná námitková lhůta nebyla stanovena svévolně; vycházela z historické kontinuity souladné s předchozí právní úpravou mající svůj původ ještě v 19. století. Nadto v době vzniku občanského soudního řádu byla směnka používána ve srovnání s dneškem zcela okrajově, a to zásadně jen významnými mocenskými a ekonomickými entitami - u nich proto nebylo důvodu uvažovat v relaci tří dnů o nepřiměřenosti. To ovšem neplatí pro dnešní realitu tržního hospodářství, kdy je směnka uplatňována i mezi subjekty, jež zásadně nejsou v rovném postavení a které nemohou - aniž by bylo spravedlivé to od nich očekávat - vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři a reflektovat tak případná rizika pro ně z něj plynoucí. Nově zákonodárcem stanovená přiměřená lhůta napomůže tuto výše popsanou disproporci zmírnit, a to alespoň v procesní rovině. Jak směnečný věřitel, tak směnečný dlužník budou mít zajištěnu reálnou možnost uplatnit svá práva před soudem, a tím ve svém důsledku - i v případě směnečné dlužníka - chránit své vlastnictví. Konstatoval-li totiž Ústavní soud ve své výše zmíněné judikatuře, že smyslem lhůty je omezení entropie například při uplatňování práv a snížení nejistoty v právních vztazích, pak na druhou stranu ale zmíněné omezení uplatnění práv například prostřednictvím zákonodárcem stanovené lhůty jistě nesmí vést k jejich popření, respektive k jejich vyprázdnění, zvláště jde-li o základní práva a svobody (srovnej čl. 4 odst. 4 Listiny) - v právě projednávaném případě přitom posuzovaná lhůta vlivem vývoje společenských poměrů nepřípustně (v rozporu právě s čl. 4 odst. 4 Listiny) omezuje zmíněnou možnost směnečných dlužníků bránit svá práva před soudem, a tím ve směnečných vztazích vytváří ničím neodůvodněnou nerovnost mezi směnečnými dlužníky a směnečnými věřiteli ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.