(1) Kontinuální měření, jeho kalibrace a ověřování správnosti jeho výsledků musí být reprezentativní a průkazné a použitá metoda měření a odběru vzorků musí co nejpřesněji odrážet skutečnost o úrovni znečišťování. Tyto požadavky se považují za splněné, je-li postupováno podle určených technických norem podle zákona o technických požadavcích na výrobky2).
(2) Pro kontinuální měření emisí se používá přístroj umožňující stanovit hmotnostní koncentrace znečišťujících látek alespoň v intervalu od 10 % do 250 % specifického emisního limitu nebo v případě stacionárního zdroje vybaveného technologií ke snižování emisí tuhých znečišťujících látek alespoň v intervalu od 10 % do 250 % koncentrace garantované výrobcem této technologie.
(3) Hodnota 95% intervalu spolehlivosti jednotlivého naměřeného výsledku stanoveného postupem podle určené technické normy podle zákona o technických požadavcích na výrobky2) nesmí na úrovni specifického emisního limitu překročit následující procentní podíly specifického emisního limitu: 10 % u oxidu uhelnatého, 20 % u oxidu siřičitého, 20 % u oxidů dusíku, 20 % u amoniaku, 30 % u tuhých znečišťujících látek, 30 % u celkového organického uhlíku, 40 % u chlorovodíku, 40 % u fluorovodíku, 40 % u sulfanu, 40 % u sirouhlíku a 40 % u rtuti. U stacionárních zdrojů tepelně zpracovávajících odpad je tímto emisním limitem hodnota denního emisního limitu.
(4) Zjišťování úrovně znečišťování kontinuálním měřením emisí, které je stanovené krajským úřadem v povolení provozu podle § 12 odst. 4 zákona, se provádí pro znečišťující látku, která má stanoven specifický emisní limit, pro nezbytné vztažné a stavové veličiny a informaci o provozním stavu zdroje v rozsahu podle bodu 6 části B přílohy č. 4 k zákonu a pro objemový tok odpadního plynu.