1. V souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.) a sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007 (N 228/47 SbNU 983) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 36/13 ze dne 23. 4. 2013], která v případech horizontálních právních vztahů, tj. právních vztahů mezi jednotlivci, připouští retroaktivní účinky derogačních nálezů jen velmi výjimečně v případech mimořádně intenzivního derogačního důvodu (především rozpor s materiálním jádrem ústavy), převáží v případě nároků na paušální odměnu přiznaných dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. pravomocným rozhodnutím soudu vydaným před vykonatelností nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 princip právní jistoty před důvody, které Ústavní soud vedly k derogaci vyhlášky. V těchto případech se proto neuplatní ustanovení § 71 odst. 2 věty za středníkem zákona o Ústavním soudu a nároky plynoucí z těchto rozhodnutí mohou být předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce. Opačný výklad by fakticky znamenal, že důsledkem nálezu Ústavního soudu bude odepření nároku na náhradu nákladů řízení přiznaných podle této vyhlášky, což by místo odstranění protiústavního zásahu do základních práv účastníků řízení vedlo naopak k jeho dalšímu prohloubení.