288. Pokud snad vedlejší účastník 1) brojí proti podpoře činnosti církví v mezích čl. 16 odst. 1 Listiny (kdy činnost církví sama o sobě není protiústavní), je nutno zdůraznit, že zákon č. 428/2012 Sb. navazuje na dosavadní právní úpravu a praxi a jedině v tomto kontextu jej lze hodnotit. Přímé financování (některých) registrovaných církví státem především není ustanovením § 17 nově zakládáno, jak své námitky formuluje vedlejší účastník 1), nýbrž ukončováno. Dále pokud uvádějí (jako ústavní hrozbu), že dotčené církve „mohou pro svou činnost využívat i externích služeb (mediálních agentur, reklamy apod.)“, je třeba uvést, že využívat služeb „mediálních agentur“ církvím zákonodárství umožňovalo i do 31. 12. 2012 (jakkoli není zřejmé, zda se jedná o obavy z mediálních aktivit v oblasti právě církevních restitucí či o informování o širších aktivitách církví). Přesto vedlejší účastník 1) nekonkretizuje žádný případ, kdy by se tak v minulosti stalo a k jakému protiústavnímu následku to vedlo. Zároveň vedlejší účastník 1) nevzal v potaz ustanovení § 48 odst. 1 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 132/2010 Sb., který provozovatelům rozhlasového a televizního vysílání zakazuje zařazovat do vysílání náboženskou reklamu. Nadto je možno dodat, že obecně (nahlíženo historií moderního státu) veřejná podpora církví a náboženských společností státem neplyne ze snahy státu „prosazovat určité náboženství“, nýbrž je založena na ocenění vnějšího, kulturního, sociálního a obecně prospěšného, nikoliv tedy nutně kultového, působení církví ve společnosti.