15. Krajský soud v Plzni tedy ve svém rozsudku ze dne 22. prosince 2010 vyslovil názor, že „právní závěr o tom, že lze zajistit i tabákové výrobky a lihoviny, u kterých byla splněna daňová povinnost, je ... nesprávný. Ustanovení § 135d odst. 1 a ust. § 134 odst. 2 zákona o spotřebních daních totiž nelze vykládat odtrženě od zbylých ustanovení téhož zákona, zejména části prvé, označené ,obecná ustanovení'. V obecných ustanoveních zákona o spotřebních daních se nachází také ust. § 42 označené ,zajištění, propadnutí a zabrání vybraných výrobků a dopravních prostředků'“. Toto ustanovení § 42 zákona o spotřebních daních prý stanoví obecný rámec určující okruh zboží, které podléhá zajištění. Hovoří-li tudíž zákon o spotřebních daních v některých svých ustanoveních o „zajištění“, jak je tomu i v případě § 134 odst. 2, nelze zajistit jiné výrobky než výrobky uvedené v § 42 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních. Správní orgány netvrdily, že by v případě zboží, o jehož propadnutí rozhodly, šlo o zboží vymezené v § 42 odst. 1 či 2 zákona o spotřebních daních. Dokonce nerozporovaly tvrzení žalobce o tom, že jde o zboží, u něhož byla splněna daňová povinnost. Za této situace nelze dospět k jinému závěru, než že správní orgány nebyly oprávněny toto zboží vůbec zajistit, natož následně rozhodnout o jeho propadnutí.