30. Ústavní soud se ztotožňuje s právním názorem navrhovatele, podle něhož je ustanovení § 67 zákona o zaměstnanosti, na jehož základě rozhodování o uznání za osobu zdravotně znevýhodněnou probíhá, zákonnou realizací čl. 29 odst. 1 a 2 Listiny zakotvujících mimo jiné právo osob zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci, na zvláštní pracovní podmínky, na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. V tomto směru je argumentace navrhovatele přiléhavá stejně jako názory implicite, resp. explicite vyjádřené v rozsudku Městského soudu v Praze či i v usnesení 6. senátu Nejvyššího správního soudu (citovány shora v bodech 4 a 5). Nelze zde ani přehlédnout, že v řízení, z něhož derogační názor vzešel, o neexistenci výluky nepochyboval nejen žádný z rozhodujících soudů, ale ani Ministerstvo práce a sociálních věcí, podávající proti rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížnost, neboť ta byla opřena o zcela jinou argumentační linii.