13. Ústavní soud se tedy v usneseních uvedených pod body 11 a 12 fakticky zabýval podřaditelností stěžovatelem uplatněných námitek pod zákonné dovolací důvody a na základě svého vlastního závěru o nepodřaditelnosti uvedených námitek pod dovolací důvody podle § 265b trestního řádu konstatoval, že není namístě trvat na vyčerpání dovolání, a ústavní stížnost posoudil jako přípustnou (např. výše citovaná usnesení sp. zn. II. ÚS 405/03 nebo sp. zn. III. ÚS 3242/07). Naopak v jiných usneseních (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 400/05 a další, viz výše) Ústavní soud konstatoval, že stěžovateli uplatněné námitky bylo dle názoru Ústavního soudu možné podřadit pod dovolací důvody podle § 265b trestního řádu, stěžovatelé měli k dispozici další opravný prostředek a jejich ústavní stížnost tak byla posouzena jako nepřípustná. Taková rozhodovací praxe, kdy Ústavní soud sám posuzuje (ne)existenci dovolacích důvodů a nahrazuje tak rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, se však jeví býti v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti.
vyhlášené znění — není konsolidace — toto znění je vyhlášený snapshot, nikoli konsolidace po zapracování novel.