7. Z dosavadní judikatury vyplývá, že Ústavní soud v minulosti k problematice povinnosti vyčerpání dovolání v trestních věcech nepřistupoval zcela jednotně. V nálezu sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) Ústavní soud uvedl následující. „Stěžovatel ve své věci nepodal dovolání [§ 265a a násl. trestního řádu (dále též „tr. ř.“)], a tak muselo být postaveno mimo rozumnou pochybnost, zda vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, protože podle přesvědčení Ústavního soudu mohly být námitky obsažené v ústavní stížnosti účinně uplatněny v rámci některého z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. ... Za tohoto stavu, s ohledem na obsah napadených rozhodnutí a na tvrzení obsažená v ústavní stížnosti, nemohl Ústavní soud dospět s žádoucí jistotou k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, jak je má na mysli § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, protože za takové prostředky zákon považuje výhradně prostředky umožňující efektivní obranu proti zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Současná rozhodovací praxe o trestních dovoláních nedává záruku, že všechny případy, které Nejvyšší soud projednává z podnětu dovolání podaných obviněnými, jsou posuzovány z hlediska zachování ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces, protože Nejvyšší soud v některých rozhodnutích explicitně nepřipouští meritorní přezkum z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.), a to bez ohledu na závažnost důsledků pro spravedlivé rozhodnutí věci (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).“ V podstatě totožnou argumentaci Ústavní soud použil také v nálezu sp. zn. I. ÚS 864/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 116/61 SbNU 695). V obou případech tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako přípustnou i přesto, že stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany svých práv.