[10] Navrhovatel v dané souvislosti vychází z předpokladu, že porušení povinnosti tvrzení daně je formálně vždy stejným deliktem bez ohledu na to, jakého předmětu tvrzení se týká (pozdní podání daňového přiznání je označeno za „shodné porušení zákonem stanovené povinnosti“ bez ohledu na to, jak vysoká je daňová povinnost, která je předmětem tvrzení). Tak tomu ovšem ve skutečnosti není. Povinnost tvrzení daně není „pouhou“ formální oznamovací povinností či méně významným administrativním požadavkem, ale jedná se - jak bylo uvedeno výše - o esenciální prvek správy daní, na kterém je zjištění, stanovení i uhrazení daně, a tedy dosažení cíle správy daní, do značné míry závislé. Řádná spolupráce daňových subjektů při tvrzení jejich daňové povinnosti je základním prvkem nezbytným pro fungování daňového systému. Je proto logické, že důsledek nesplnění povinnosti tvrzení daně v podobě ztížení či znemožnění zjištění, stanovení a uhrazení daně je svojí závažností a rozsahem svého dopadu na zákonnost, řádný výkon veřejné moci i na veřejné rozpočty do značné míry odvislý od předmětu tvrzení samého, tj. především od výše tvrzené daně. Je evidentní, že nepodání daňového přiznání k vyšší daňové povinnosti má v jinak obdobných případech závažnější důsledky než nepodání přiznání k daňové povinnosti nižší. Navázání pokuty za opožděné tvrzení daně na výši daně, která je předmětem opožděného či vůbec nepodaného daňového tvrzení, proto bylo ze strany zákonodárce racionálním opatřením, které mimo jiné reflektuje škodlivost (nebezpečnost) daného deliktního jednání.