23. Dopady derogace

[34] Pokud jde o kvantitu případů, které by případnou derogací sporného ustanovení byly dotčeny, podle ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, obecně platí, že práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu Ústavním soudem zůstávají nedotčeny. Podle odstavce 2 téhož paragrafu pak obecně platí, že pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Derogace zákonného ustanovení by při respektování těchto pravidel neměla být provedena s účinky ex tunc, neboť by se pak jednalo o projev nepřípustné pravé retroaktivity.

[35] Dopad na konkrétní daňové kauzy by s ohledem na výše uvedené zahrnoval (i) případy, v nichž dosud nedošlo k pravomocnému rozhodnutí o povinnosti platit pokutu za opožděné tvrzení daně nebo toto rozhodnutí je předmětem mimořádných opravných a dozorčích prostředků, popřípadě soudního přezkumu, a (ii) případy, v nichž již bylo o povinnosti platit pokutu pravomocně rozhodnuto, avšak dosud nedošlo k její úhradě.

[36] U první skupiny by se derogace projevila v nemožnosti o povinnosti platit pokutu rozhodnout, popřípadě v nezákonnosti dosud nepravomocného rozhodnutí o povinnosti platit pokutu. V případě druhé skupiny by derogace znamenala nevykonatelnost rozhodnutí o povinnosti platit pokutu, která dosud nebyla zaplacena (zcela nebo zčásti). Nejednalo by se pouze o případy, kdy prodlení s realizací platby pokuty je dáno neaktivitou správce daně. Dopady by se totiž projevily i v případech, kdy probíhá exekuční řízení (typicky srážkami ze mzdy), nebo v případech posečkání s úhradou pokuty. Efekt derogace by tak paradoxně pozitivně pocítili ti, kteří nesplnili povinnost uhradit pokutu řádně a včas.

[37] Bezprostřední finanční dopady zrušení institutu pokuty za opožděné tvrzení daně nelze ani pro jednu z uvedených skupin případů přesně kvantifikovat, nicméně lze odhadnout, že tento dopad nebude možné označit za zásadní.

[38] Jako mnohem závažnější lze označit důsledky zrušení pokuty za opožděné tvrzení daně pro futuro. Především by toto zrušení vedlo dlouhodobě ke zhoršení disciplíny při plnění povinnosti tvrzení daně ze strany daňových subjektů a k nárůstu případů, kdy tato povinnost není plněna. To by se projevilo v nežádoucím nárůstu administrativy spojené s odhalováním případů, kdy daň nebyla tvrzena, a s následným zjednáváním nápravy. V důsledku toho by pak dlouhodobě došlo k oslabení naplňování cíle správy daní v podobě správného zjištění a stanovení daně a zajištění její úhrady. Zrušení předmětné pokuty by znamenalo i negativní signál ve vztahu k obecnému požadavku na to, aby každý plnil své zákonné povinnosti řádně a včas, jakož i oslabení principu „právo patří bdělým“. V neposlední řadě by zrušení institutu pokuty za opožděné tvrzení daně mělo negativní precedenční účinek ve vztahu k jiným sankcím v rámci celého právního řádu, které jsou ukládány přímo ze zákona, a tedy i narušení právní jistoty ohledně stávající konstrukce většiny platebních deliktů.

[39] Derogaci právního předpisu či jeho ustanovení Ústavním soudem lze materiálně považovat za legislativní krok svého druhu. Každá změna či zrušení právního předpisu je z povahy věci jistým zásahem do právní jistoty adresátů právní normy a do stability právního řádu, což platí i pro derogaci provedenou Ústavním soudem. I v tomto případě je tedy kromě jiného nutné provést jistou formu posouzení legitimity a intenzity zájmu na změně právního předpisu cestou derogace jeho ustanovení. Přitom platí, že derogace by měla být svého druhu poslední možností nápravy případných nedostatků právní úpravy, ke které by mělo být přistoupeno až tehdy, nelze-li nápravy dosáhnout jinak, zejména ústavně konformním výkladem daného ustanovení.