vyhlášené znění — není konsolidace — toto znění je vyhlášený snapshot, nikoli konsolidace po zapracování novel.

24. Shrnutí a závěr

[40] Ustanovení § 250 daňového řádu upravuje pokutu za opožděné tvrzení daně, která zejména představuje motivaci k včasnému podávání daňových tvrzení, bez nichž není efektivní správa daní možná. Navrhovatel má za to, že ustanovení § 250 daňového řádu je v rozporu se zásadou proporcionality při ukládání sankcí, neboť ukládání pokuty ze zákona vede k omezení možnosti správce daně přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, osobě delikventa a jeho poměrům.

[41] Uvedený názor navrhovatele je třeba odmítnout. Ukládání sankcí přímo ze zákona nelze obecně označit za protiústavní, a to zvláště tam, kde je výše sankce stanovena procentuálně z určitého základu, jako je tomu právě v případě předmětné pokuty. Navrhovatel se mylně domnívá, že opožděné tvrzení daně vykazuje vždy stejnou závažnost, bez ohledu na to, o jak vysokou daň se v daném tvrzení jedná. Sankce vznikající přímo ze zákona v předem dané výši vykazuje předvídatelnost a s tím související právní jistotu, zamezení libovůle ze strany orgánu veřejné moci, snížení rizika korupce a zajištění administrativní zvladatelnosti a rychlosti řízení. Relevantnost těchto důvodů, a tedy i obecnou přípustnost pokut stanovených ze zákona, již Ústavní soud v minulosti připustil. V případě pokuty za opožděné tvrzení daně navíc zákon počítá s řadou zmírňujících prvků, které i při stanovení pokuty zákonem ji diferencují podle závažnosti případu (pokuta nevzniká v bagatelních případech, za určitých podmínek se snižuje na polovinu atd.)

[42] Řešení, které zákonodárce v případě předmětné pokuty zvolil, není v rozporu se zákazem libovůle ani s principem rovnosti a je v souladu se základními principy daňového práva vyjádřenými i v judikatuře Ústavního soudu, podle které „z ústavního principu dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy), jakož i z ústavního vymezení zákonodárné moci (čl. 15 odst. 1 Ústavy) pro zákonodárce plyne široký prostor pro rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní, poplatků a peněžitých sankcí“ [viz nález ze dne 18. srpna 2004 sp. zn. Pl. ÚS 7/03 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.)].

[43] Z výše uvedených důvodů má vláda za to, že nelze souhlasit s požadavkem na zrušení § 250 daňového řádu.