6. První skupina námitek se týká § 1 odst. 2, § 11 odst. 3, § 14 odst. 2, § 15 odst. 3, § 16, § 78 písm. c), § 85 odst. 5, § 172, 173, 178, § 184 odst. 2, § 189 zákona o státní službě. Podle navrhovatele je běžnou a zřejmě i z ústavního hlediska přijatelnou legislativní technikou, pokud zákon, který upravuje služební poměry státních zaměstnanců ve služebních úřadech, odkazuje na instituty v jiných zákonech, v tomto případě především na instituty v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, aby se vyhnul opisování těchto institutů ve vztahu ke státním zaměstnancům v zákoně o státní službě; je tomu tak např. v § 98 až 100, 102 až 104, § 109 odst. 3, § 112 až 114, § 117 odst. 3, § 118 až 124, 131. Jinou věcí však je, pokud zákon o státní službě upravuje věci zaměstnanců, na něž se jinak vztahuje zákoník práce; jde o § 1 odst. 2, § 11 odst. 3, § 14 odst. 2, § 15 odst. 3, § 16, § 78 písm. c), § 85 odst. 5, § 172, 173, 178, § 184 odst. 2, § 189. V tomto druhém případě jde podle navrhovatele o nepřímou novelu zákoníku práce [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/97 ze dne 2. 7. 1997 (N 91/8 SbNU 325; 186/1997 Sb.)], která neodpovídá základním principům právního státu, k nimž patří nejen zásady předvídatelnosti a srozumitelnosti zákona, ale i jeho vnitřní bezrozpornosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06), a z tohoto hlediska je podle názoru navrhovatele nepřípustná.