25. Navrhovatelé nicméně ve svém návrhu výše uvedené rozdělení směšují, když se sice ve své argumentaci na straně jedné soustředí právě na ten segment znalecké činnosti, za niž jsou odměňováni ze strany orgánů veřejné moci, a to způsobem předvídaným v zákoně o znalcích a tlumočnících a předmětné vyhlášce a v ní obsaženém napadeném ustanovení, na straně druhé ovšem namítají, že dochází k „úplnému popření práva znalců na podnikání“ ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny či významnému „ztížení podmínek umožňujících znalcům reálně usilovat o zisk ze své podnikatelské činnosti“, a to právě v důsledku napadené právní úpravy, která ovšem reguluje výhradně jejich odměňování při výkonu znalecké činnosti vyžádané ze strany orgánů veřejné moci, tj. pouze jeden z výše uvedených segmentů jejich činnosti, nikoliv znaleckou činnost jako celek. Ústavní soud proto takovému tvrzení v žádném případě nemůže přisvědčit, neboť navrhovatelé v něm zcela pomíjí právě i onen druhý, výše uvedený segment znalecké činnosti coby činnosti podnikatelské (ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku), byť na něj paradoxně sami poukazují, která ovšem napadenou právní úpravou regulována není. Nadto nelze odhlédnout od obecně známé skutečnosti, že v praxi je zcela ojedinělé (s výjimkou vybraných znaleckých ústavů), že by daný znalec svou znaleckou činnost vykonával jako svou hlavní a jedinou podnikatelskou (výdělečnou) činnost. Spíše je častým jevem, že se jedná o činnost toliko vedlejší (doplňkovou), kdy daná osoba je v seznamu znalců zapsána zejména pro své praktické zkušenosti, znalosti a výsledky, jichž v rámci výkonu své hlavní činnosti v daném oboru, odvětví a specializaci doposud dosáhla (kupříkladu znalci z oboru lékařství).