28. V tomto ohledu se tak tvrzení navrhovatelů, že přiznanou odměnou „nejsou kryty ani vlastní výdaje na vypracování znaleckého posudku, a to ani tehdy, je-li účtována a přiznána sazba v nejvyšší hladině,“ jeví jako (přinejmenším) značně nepřesné a do jisté míry ne zcela odrážející realitu. Ústavní soud se zde naopak ztotožňuje s názorem Ministerstva spravedlnosti, že „stanovená odměna společně s nárokem na náhradu vynaložených výdajů jistě překračuje hranici pouhého pokrytí nákladů a přináší znalci (...) zisk“, jehož dosažení je sice (ve smyslu závěrů z citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/13) „smyslem podnikání“, nicméně z ústavně zaručeného práva podnikat zdaleka neplyne „právo mít zisk“, nýbrž stát je „pouze“ povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům reálně usilovat o jeho dosažení. Ústavnímu soudu ovšem nepřísluší hodnotit, zda se jedná o zisk dostatečný či „podhodnocený“, a proto se nemůže ztotožnit s navrhovateli, pokud v samotné skutečnosti, že je tento zisk znalců údajně „podhodnocený“, spatřují porušení práva znalců podnikat zaručeného čl. 26 odst. 1 Listiny, a v důsledku toho se domáhají zrušení napadeného ustanovení, které stanovením sazby odměny za znaleckou činnost výši tohoto zisku do značné míry determinuje.