38. Ústavní soud považuje za nepřípadnou rovněž argumentaci navrhovatelů, v níž namítají rozpor napadeného ustanovení s principem rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Listiny, neboť srovnávají způsoby a výši odměňování znalců za znalecké posudky s některými dalšími subjekty zúčastňujícími se soudních či jiných řízení před orgány veřejné moci, konkrétně se soudci, advokáty a státními zástupci. Ústavní soud ve své judikatuře při posouzení ústavnosti napadené právní úpravy z hlediska případného porušení principu rovnosti a také zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny) zdůraznil, že „uvažovat v kategorii rovnosti lze pouze v relaci mezi nejméně dvěma subjekty ve stejném, resp. srovnatelném postavení (srov. též citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92). Zatímco zpravidla není těžké stanovit, zda právní úprava zachází se dvěma situacemi rozdílně nebo stejně, zcela klíčovým krokem pro aplikaci všeobecné zásady rovnosti je stanovit, zda jsou dvě situace, s nimiž právo zachází odlišně, vskutku srovnatelné, tedy zda jsou relevantně podobné. To si vyžaduje analýzu opírající se o kritérium relevance“ [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 42/03 ze dne 28. 3. 2006 (N 72/40 SbNU 703; 280/2006 Sb.) či nález sp. zn. Pl. ÚS 50/06 ze dne 20. 11. 2007 (N 196/47 SbNU 557; 18/2008 Sb.)]. Zatímco ve složitých případech aplikace práva vymezení či určení skupiny osob, které lze z hlediska zachování principu rovnosti srovnávat, patří k nejobtížnějším úkolům při aplikaci tohoto principu, neboť posouzení srovnatelnosti, a tedy nalezení kritéria relevance v sobě nezbytně zahrnuje hodnotový úsudek, který předpokládá pochopení smyslu a účelu přezkoumávané právní úpravy, v jednoduchých případech, kdy je srovnatelnost (nebo naopak nesrovnatelnost) bez dalšího patrná, se Ústavní soud blíže těmito otázkami nezabývá.