39. Uvedené dle názoru Ústavního soudu plně dopadá i na navrhovateli předkládané srovnání ve způsobu odměňování znalců a ostatních subjektů zúčastňujících se soudních či jiných řízení před orgány veřejné moci, neboť jimi uvádění soudci, advokáti či státní zástupci mají (nejen) v těchto řízeních zcela zjevně odlišné pozice i funkce, čemuž také obecně odpovídá charakter a obsah zákonné, či dokonce ústavní úpravy jejich postavení a činnosti, včetně způsobu odměňování. Z čistě procesního hlediska nahlíženo ostatně znalci (podobně jako zapisovatelé či tlumočníci) nejsou ani účastníky (popř. stranami), ani vedlejšími účastníky těchto řízení či jejich zástupci, nýbrž „pouze“ osobami zúčastněnými na řízení. Jedná se tak o zcela zjevně nesrovnatelné subjekty, přičemž ani navrhovateli uváděné „paralely“ mezi činností soudce a znalce, na jehož činnost jsou rovněž „kladeny požadavky odbornosti, nestrannosti a nezaujatosti“, tento závěr zdaleka zvrátit nemohou. Tím spíše, že rovněž tyto požadavky na činnost soudců a znalců mají zcela jiný charakter a obsah, což se projevuje kupříkladu již u předpokladů vymezených v zákonech pro vznik těchto funkcí a také v tom, že soudci - na rozdíl od znalců - nesmí vykonávat žádnou jinou výdělečnou činnost s některými úzce vymezenými výjimkami [§ 85 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 192/2003 Sb.]. Navrhovatelé naopak zcela pomíjejí další ze subjektů zúčastňujících se těchto řízení před orgány veřejné moci, a to osoby svědků, a způsob úhrady jejich nákladů (tzv. svědečné), jejichž postavení v řízení je, s jistou dávkou zjednodušení, mnohem více srovnatelné s postavením znalců, než je tomu u soudců, advokátů či státních zástupců.