37. Ústavní soud samozřejmě nemůže přehlížet, že v současnosti dochází k zásadním změnám ve způsobu soužití osob, že na rozdíl od tradičnějšího pojetí rodin, předpokládajícího zpravidla společný život více generací, žije stále více osob samostatně (tzv. singles), počet nesezdaných párů (soužití druha a družky nebo jiné podoby kohabitace) se přibližuje počtu párů sezdaných a rozvod manželství je vnímán jako něco téměř přirozeného (bližší statistické údaje viz např. I. Kohoutová: Sociodemografická homogamie sezdaných a nesezdaných párů. ČSÚ, 2014). Před těmito jevy Ústavní soud nemůže „zavírat oči“. Jak ostatně Ústavní soud nedávno uvedl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/15 ze dne 19. 11. 2015 (44/2016 Sb.), „je dalek toho, aby jakkoli určoval lidem, v jakém svazku spolu mají žít. To je jistě právem každého jednotlivce.“ Na straně druhé však Ústavní soud zdůrazňuje, že nespatřuje sebemenší rozumný důvod, pro který by i on sám měl k erozi tradičního pojetí rodiny a její funkce jakkoliv aktivně přispívat. Jak totiž píše sociolog I. Možný, „rodina se mění, ale vždy je stabilizujícím prvkem společnosti“ (I. Možný. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006, str. 14), jelikož „rodina je základ rodu čili pokračování života v dalších generacích“ (S. Radvanová, c. d., str. 3). Rodina proto vzniká na základě manželství anebo společným soužitím nesezdaných rodičů a dítěte, resp. soužitím jen jednoho rodiče s dítětem (M. Hrušáková, c. d., str. 13).