42. Zmíněná nelogičnost stávající zákonné úpravy se velmi výrazně projevuje rovněž v tom, že napadené zákonné ustanovení sice zapovídá, aby se některý z registrovaných partnerů stal osvojitelem dítěte, nicméně na straně druhé z odstavce 3 stejného ustanovení výslovně plyne, že zákonodárce s faktickou péčí registrovaných partnerů o dítě přímo počítá, a dokonce v tomto směru druhého partnera zavazuje povinnostmi týkajícími se ochrany vývoje a výchovy dítěte. Vzniká tak situace, kdy na straně jedné zákonodárce ze zcela nesrozumitelného důvodu zakazuje registrovanému partnerovi osvojení dítěte (případ tzv. second parent) a současně jej zavazuje se o ně starat. Rovněž odborná literatura v tomto případě velmi kriticky uvádí, že „nemožnost adopce biologického dítěte svého partnera se s ohledem na jinak legálně vznikající homoparentální výchovná prostředí jeví být absurdní překážkou plnohodnotné výchovy dítěte v harmonickém rodinném prostředí“ (D. Elischer, in: S. Radvanová, c. d.,str. 181).