28. Základní právo na ochranu soukromého a rodinného života je úzce spojeno s určením právního postavení fyzické osoby, a to buď jako osoby žijící v manželství, či žijící mimo manželství. Řada právních institutů kalkuluje přímo s právním statusem „manžela“, přičemž jejich uplatnění mimo tento právní vztah je vyloučeno, příp. omezeno. Např. jde o společné jmění manželů, vymezení okruhu osob blízkých, příp. členů rodiny zaměstnance, nebo osob oprávněných z nemocenského pojištění, udělování souhlasu s poskytnutím zdravotní služby, běh promlčecí lhůty, klasifikace rodinného závodu, stanovení okruhu dědiců, režim společného nájmu bytu i výměnku, společné členství v bytovém družstvu, nemožnost vzniku a existence základního pracovněprávního vztahu, uplatnění domněnek určování otcovství atd. V demonstrativním výčtu právních institutů jsou typicky statusové instituty, které determinují primární právní postavení osoby (nejen samotné manželství, ale i otcovství apod.) a jejichž defekty v konkrétních právních vztazích mohou vést k porušení práva na ochranu soukromí a rodiny zaručeného v čl. 10 odst. 2, eventuálně čl. 32 Listiny, jsou mezi nimi i majetkové instituty, jejichž účelem je zajistit ochranu základních práv garantovaných v čl. 11 odst. 1 Listiny (bezpodílové spoluvlastnictví v rámci společného jmění, zařazení osob do dědických tříd, jakož i způsobilost pořízení pro případ smrti aj.). Právní nemožnost najisto a definitivně určit status fyzické osoby a na to navazující její (ne)uplatnění v příslušných právních vztazích přímo zasahuje do obou základních práv, a to jak přímo manželů, resp. osob uzavřevších nicotné manželství, tak třetích osob (např. příbuzných). Potřeba určení tohoto právního postavení trvá i po smrti fyzické osoby.