12. K otázce tvrzeného zásahu do subjektivních zaručených práv ministerstvo uvedlo, že právo na podnikání je realizováno v mezích zákonů [čl. 26 odst. 2 Listiny včetně judikatury Ústavního soudu na něj navazující, např. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 ze dne 14. 2. 2001 (N 30/21 SbNU 261; 96/2001 Sb.)], pokud zákon sám nějaké omezení stanoví, nelze toto považovat za zásah do onoho práva, ba naopak za jeho legitimní regulaci. Je třeba zdůraznit, že nutnost být fyzicky přítomen v provozovně po dobu úředních hodin dopadá na insolvenčního správce v rozsahu 6 hodin týdně v jedné provozovně, nelze tedy hovořit o nepřijatelném zásahu do základních práv či omezení, které by mělo „rdousící“ dopad do jeho života či výkonu povolání (to by musel být předepsaný pobyt zaměstnance v rozsahu 40 hodin týdně na pracovišti také). V návrhu tvrzené srovnání s trestem domácího vězení tak dle ministerstva nemá racionální základ. Není prý také pravda, že by byl insolvenční správce za všech okolností nucen v provozovně po dobu jejích úředních hodin setrvávat. Bude-li mít k tomu závažný a omluvitelný důvod, je samozřejmě možné se po přechodnou dobu fyzicky v provozovně (po dobu jejích úředních hodin) nezdržovat. K tomu ministerstvo doplnilo, že za současné platné právní úpravy není možné, aby si sám insolvenční správce „vybíral“, které činnosti bude vykonávat osobně (ve smyslu svojí fyzickou přítomností) a které nikoli. Uzná-li však, že je vhodné, aby nějakou činnost, k níž je ze zákona aktuálně povinen, osobně vykonat nemusel nebo naopak, je to samozřejmě možné po předchozím oznámení, řádném odůvodnění a vyznačení této skutečnosti na informační tabuli.