6. Navrhovatel dospěl k závěru, že v případě žalobce je zřejmé, že žalovaná postupovala podle příslušné vnitrostátní úpravy, tj. zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni 19. 3. 2008, který byl zákonným podkladem pro její úřední postup. Tento zákon byl dostatečně veřejně přístupný i předvídatelný a nevykazuje ani žádné jiné kvalitativní vady, které by měly za následek možné zpochybnění legality tohoto právního předpisu a napadeného ustanovení. Nejvyšší soud poté přistoupil k testu legitimity, který má za cíl zjistit, zda zásah provedený v souladu se zákonem (tj. zveřejnění citlivých osobních údajů v rámci zpřístupnění svazku Státní bezpečnosti) sledoval jeden z legitimních cílů předvídaných v čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Zde vychází navrhovatel z preambule zákona č. 181/2007 Sb. a domnívá se, že zásah do soukromí žalobce byl veden legitimním cílem vyjádřeným v Úmluvě jako „ochrana morálky“ a „ochrana práv a svobod jiných“. Poté přistoupil navrhovatel k testu nezbytnosti, přičemž odkazuje na výklad učiněný ESLP, který pojem „nezbytný“ vnímá jako požadavek přiměřenosti, když uvedl, že „pojem nezbytnosti požaduje, aby zásah [do dotčeného práva] odpovídal naléhavé společenské potřebě a zejména aby byl přiměřený sledovanému legitimnímu cíli“ (Olsson proti Švédsku, rozsudek pléna ze dne 24. 3. 1998 č. 10465/83, § 67). Zde si navrhovatel klade otázku, zda zákonem široce vymezené zpřístupnění citlivých osobních údajů může být skutečně považováno za přiměřené a zda nelze volit citlivější postup, aniž by byl zmařen legitimní cíl zákonodárce. Stejně tak je třeba dle navrhovatele zhodnotit, zda vlivem plynutí času neklesá společenská potřeba informovat veřejnost za cenu poskytnutí všech citlivých osobních údajů.