20. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Jedná se o tzv. konkrétní kontrolu ústavnosti zákona, kde předkládající soud musí osvědčit, že je dána souvislost napadeného ustanovení zákona s jeho rozhodovací činností ve smyslu § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tj. že je nucen toto ustanovení zákona na věc, k jejímuž rozhodnutí je povolán, bezprostředně použít; jinak nebude k takovému procesnímu návrhu aktivně legitimován a jeho návrh bude odmítnut jako podaný zjevně neoprávněnou osobou. Takový závěr vyplývá i z konstantní judikatury Ústavního soudu, například z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/10 ze dne 24. 7. 2012 (N 130/66 SbNU 19; 284/2012 Sb.), podle kterého platí, že „soud může tímto postupem požadovat rozhodnutí jen v případě takových ustanovení zákona, která má nevyhnutelně použít v před ním projednávané věci“. Nestačí tedy pouze hypotetické použití nebo jen širší souvislosti, protože takové pojetí by vedlo soud k možnosti zpochybnit ustanovení zákona i nad rámec účelu sledovaného tímto ústavním institutem, jelikož zpravidla dochází k určitému řetězení aplikovaných předpisů a de facto je vždy aplikován právní předpis jako celek [viz k tomu usnesení sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 ze dne 23. 10. 2000 (U 39/20 SbNU 353)]. K ochraně ústavnosti cestou zajištění vnitřní bezrozpornosti právního řádu se tu Ústavní soud vyslovil i tak, že účelem ústavněprocesního institutu konkrétního přezkumu norem je předejít situaci, v níž „odmítnutím návrhu by se Ústavní soud zpronevěřil své roli v ústavním dialogu a nutil by obecný soud vést řízení, o jehož protiústavnosti by byl tento soud přesvědčen“.