47. Z uvedeného dle Ústavního soudu zřetelně vyplývá, že odlišné postavení poskytovatelů zdravotních služeb a poskytovatelů sociálních služeb, byť tito (konkrétně zařízení pobytových sociálních služeb ve smyslu ustanovení § 34 a 36 zákona o sociálních službách) mohou poskytovat i zdravotní služby formou zvláštní ambulantní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění [ve smyslu ustanovení § 22 písm. e) zákona o veřejném zdravotním pojištění], nachází v zákoně o veřejném zdravotním pojištění odraz zejména v odlišné právní úpravě regulující konkrétní podmínky úhrady takto poskytovaných zdravotních služeb v rámci systému založeného na tzv. výkonovém způsobu úhrady (upraveného vyhláškou č. 134/1998 Sb.). Určitým východiskem je v tomto směru již ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona o veřejném zdravotním pojištění, které zajišťuje právo pojištěnce na výběr poskytovatele zdravotních služeb na území České republiky a zavádí legislativní zkratku „poskytovatel“, přičemž tento pojem je dále definován v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o zdravotních službách jako „fyzická nebo právnická osoba, která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle tohoto zákona“, přičemž poskytovat může pouze zdravotní služby uvedené v oprávnění k poskytování zdravotních služeb (§ 11 odst. 1 tohoto zákona). Oproti tomu bez získání oprávnění k poskytování zdravotních služeb je možné poskytovat zdravotní služby v zařízeních sociálních služeb podle zákona o zdravotních službách [§ 11 odst. 2 písm. b) posledně citovaného zákona], přičemž postačuje splnění oznamovací povinnosti příslušnému krajskému úřadu (odstavec 8 citovaného ustanovení).