III. Průběh řízení před Ústavním soudem

III.a Vyjádření komor Parlamentu

14. Senát i Poslanecká sněmovna ve svých vyjádřeních z 11. března 2016 a 14. března 2016, podepsaných předsedy jednotlivých komor Milanem Štěchem a Janem Hamáčkem, toliko stručně shrnuly průběh legislativního procesu, v jehož rámci byla projednána a přijata novela zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, provedená zákonem č. 333/2014 Sb.

III.b Vyjádření vlády

15. Vláda ve svém vyjádření ze dne 14. dubna 2016 nejprve zdůraznila, že napadenou část zákonného ustanovení považuje za souladnou s ústavním pořádkem, přičemž s odkazem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu připomněla, že změnu zákonných parametrů lze podřadit pod jedno z podnikatelských rizik, která musí každý podnikatelský subjekt v rámci svých investic akceptovat, neboť z práva na legitimní očekávání nelze bez dalšího dovodit zákaz změny právní úpravy. Současně v této souvislosti zdůraznila, že k návrhu předmětné novely byla zpracována řádná závěrečná zpráva o hodnocení dopadů regulace (dále jen „zpráva RIA“), jež vycházela z doporučení mezinárodních organizací a jež byla předtím taktéž konzultována se zástupci relevantního trhu; navíc byla zvolena rovněž odpovídající legisvakanční lhůta. V úvodu svého vyjádření konečně vláda vyjádřila přesvědčení, že předložený návrh obsahuje celou řadu nepřesností, které danou problematiku nepřípustně zkreslují.

16. Ve svém vyjádření vláda dále zdůraznila, že posílení skutečného družstevního charakteru družstevních záložen prostřednictvím pravidla stanoveného v napadeném zákonném ustanovení není nelogickým excesem zákonodárce, naopak je přiměřené účelu a prvotnímu záměru zákonodárce pro fungování družstevních záložen. V návaznosti na to vláda odmítla tvrzení navrhovatelky, že inkriminované pravidlo desetinásobku je retroaktivní; toto pravidlo se totiž do podmínek vkladu provedeného do 30. 6. 2015 promítne až od roku 2018, a to jen zcela omezeně.

17. Vláda ve svém vyjádření důrazně odmítá tvrzení navrhovatelky, že napadeným zákonným ustanovením dochází k diskriminaci družstevních záložen z důvodu neexistence podobného pravidla pro banky, platební instituce a instituce elektronických peněz. Navrhovatelka totiž podle mínění vlády přehlíží skutečnost, že družstevní záložny, ač jsou úvěrovými institucemi, nelze bez dalšího dávat na roveň bankám, od nichž se odlišují jak právní formou, tak požadavky na kapitálovou vybavenost i dalšími specifiky. Ještě větší rozdíl potom existuje mezi družstevními záložnami na straně jedné a platebními institucemi a institucemi elektronických peněz na straně druhé. Tyto subjekty totiž nejsou oprávněny poskytovat úvěry a přijímat vklady, neboť nejde o úvěrové instituce podle nařízení CRR, přičemž je v této souvislosti třeba rovněž zdůraznit, že tyto subjekty nefungují na členském principu. Navrhovatelkou prezentovaný test přímé diskriminace proto nelze podle mínění vlády na daný případ vůbec aplikovat, neboť nejde o srovnatelné jednotlivce nebo skupiny.

18. V návaznosti na to vláda odmítá argumentaci navrhovatelky, podle které má pravidlo desetinásobku ve svém důsledku znamenat nutnost podílet se na základním kapitálu družstevních záložen pod sankcí ztráty úročení prostředků; takové tvrzení totiž podle vlády není pravdivé. Záměrem novely zákona nebylo omezení úrokových výnosů „vkladatelů“/členů družstevních záložen, přičemž by k takovému omezení ani nemělo docházet, záměrem bylo zvýšení zájmu členů o směřování a řízení dané družstevní záložny. Napadená právní úprava proto má vést k podpoře participace členů na směřování a řízení družstevní záložny tím, že odstraňuje dosavadní minimalizaci principu družstevnictví, a to zvláště za situace, kdy před účinností této novely vyžadovalo mnoho družstevních záložen členský příspěvek ve výši pouhé jedné koruny. Vláda přitom vyjadřuje přesvědčení, že pokud by měl člen družstevní záložny obavu z podílení se na jejím podnikání prostřednictvím členského vkladu, tedy pokud by nevěřil své družstevní záložně, resp. způsobu, jakým je řízena, neměl by ani mít důvod stát se družstevníkem a svěřit jí své úspory. Jestliže tak doposud přesto činil, jde podle vlády o systémovou chybu (a existenci morálního hazardu – viz dále), kterou napadená právní úprava napravuje.

19. V další části svého vyjádření reaguje vláda na tvrzení navrhovatelky, že příslušná důvodová zpráva přesvědčivě nevysvětluje, v čem je spatřován morální hazard, když daná osoba uloží své prostředky u družstevní záložny, nikoliv u banky. Vláda zdůrazňuje, že Ministerstvem financí zpracovaná zpráva RIA na několika místech vysvětluje, v čem morální hazard v daném kontextu spočívá, přičemž současně předkládá několik možných metod jeho omezení. V této souvislosti poukazuje vláda rovněž na skutečnost, že problémy družstevních záložen, zejména nedostatečné vnitřní kontrolní systémy a vysoká míra nesplácených úvěrů, jsou podle poznatků z dohledové praxe systémové povahy a vyplývají ze stávajícího principu řízení družstevních záložen úzkou skupinou osob bez efektivních vnitřních kontrolních mechanismů a právě bez kontroly ze strany jejich členů. Stávající princip řízení je totiž spojen s nadměrnou úvěrovou angažovaností vůči subjektům blízkým osobám řídícím tyto družstevní záložny. V sektoru družstevních záložen lze přitom nalézt podíl úvěrů v selhání, jenž dosahuje ve srovnání s bankami čtyřnásobné hodnoty, což je způsobeno i tím, že družstevní záložny pracují s výrazně dražšími zdroji než bankovní sektor, a proto musí hledat výnosnější (a tedy rizikovější) umístění aktiv. Problém morálního hazardu je pak spatřován v tom, že členové družstevních záložen vkládají své peněžité prostředky s vědomím, že o ně nemohou v důsledku pojištění přijít, ovšem současně si neuvědomují, že nejsou pouze „klienty se vkladem“, ale rovněž členy družstevní záložny, a tedy i jejich spoluvlastníky. Vláda přitom v této souvislosti připomíná, že většina mezinárodně uznávaných principů World Council of Credit Unions (dále jen „WOCCU“) a Mezinárodního družstevního svazu (International Co-operative Alliance – „ICA“) není v České republice dodržována, jelikož družstevní záložny neplní sociální funkci (její členové jsou v podstatě „anonymními klienty“), nýbrž provozují výdělečnou činnost jako ziskově orientované subjekty – na rozdíl od většiny mezinárodně sdružovaných družstevních záložen vyznačujících se atributem neziskovosti (ve smyslu „non-for-profit“, nikoliv „non-profit“).

20. Namítá-li navrhovatelka, že napadená právní úprava způsobuje rozpor se základním právem vlastnit majetek a pokojně jej užívat, vláda připomíná, že v důsledku pravidla desetinásobku nedojde k žádnému snížení majetku dotčených subjektů. Za případný v této souvislosti nepovažuje vláda ani argument navrhovatelky, že aplikace tohoto pravidla může způsobit odliv některých členů, a snížit tak velikost bilanční sumy, resp. základního kapitálu družstevní záložny; v takovém případě totiž jde o svobodné rozhodnutí členů družstevní záložny alokovat své disponibilní finanční prostředky v souladu s principem maximalizace zisku a optimalizace svého portfolia. Podle názoru vlády totiž nelze mluvit o právu družstevní záložny na zvyšování (resp. nesnižování) jejího majetku; v návaznosti na to vláda připomíná druhé alinea čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, podle kterého může stát přijímat zákony, které považuje za nezbytné, aby upravil užívání majetku v souladu s obecným zájmem.

21. Vláda ve svém vyjádření dále polemizuje s tvrzením navrhovatelky, že napadená právní úprava vykazuje tzv. rdousící efekt. Takový efekt podle mínění vlády nebyl prokázán a je třeba jej považovat za pouhou spekulaci. Pokles nových vkladů po účinnosti napadené právní úpravy je totiž podle vlády do značné míry zapříčiněn právě chováním samotných družstevních záložen, jež ve svém důsledku vedlo ke značnému zvýšení vkladů před 1. 7. 2015, po kterémžto datu následoval jejich logický pokles, neboť trh byl z velké části saturován a „předzásoben“. „Rdousící efekt“ proto nelze podle vlády na dostupných datech objektivně doložit a nemůže plynout ani z navrhovatelkou tvrzené nerovné konkurence mezi družstevními záložnami a bankami, neboť oba sektory se nezaměřují na stejnou klientelu, pročež si ani příliš nekonkurují. Případné budoucí poklesy vkladů u družstevních záložen je proto podle vlády třeba považovat za určitou korekci trhu a projev obnovení členského principu (vláda opakovaně poukazuje na reklamní kampaň jedné z družstevních záložen, akcentující výhody vyššího členského vkladu), nikoliv za důkaz tvrzeného „rdousícího efektu“.

22. Vláda přitom kategoricky odmítá tvrzení navrhovatelky, že banky a družstevní záložny „představují srovnatelné subjekty co do regulace jejich podnikatelské činnosti, tak do jejího obsahu“. Rozdíl mezi těmito subjekty je totiž zcela zřetelný, zejména pokud jde o požadavek minimální výše základního kapitálu (500 mil. Kč u bank versus 35 mil. Kč u družstevních záložen), tak pokud jde o rozdílnou právní formu; odtud pak pramení základní rozdíl spočívající v tom, že zatímco vkladatel nemusí být společníkem banky (akcionářem), vkladatel u družstevní záložny musí být současně jejím členem. V návaznosti na to je podle vlády nutné vyvrátit tezi navrhovatelky, že zájemci z řad veřejnosti dají „vždy přednost vkladu u banky, pro jehož úročení zákon nevyžaduje, aby se stali jejími akcionáři a investovali do kapitálu banky, před uložením prostředků u záložen, které buď nebudou ze zákona úročené, nebo úročené budou, ale vkladatel se bude muset podílet významným způsobem na kapitálu záložny“. Navrhovatelka totiž přehlíží skutečnost, že se investoři rozhodují na základě tří hlavních kritérií: výnosu, likvidity a rizika. Pakliže by proto měla platit citovaná teze, musely by družstevní záložny zcela nahradit bankovní sektor, jenž svým klientům nabízí nižší zhodnocení jejich vkladů. Ve skutečnosti však investoři reflektují i další dvě uvedená kritéria, a proto do volby produktů úvěrových institucí zřetelně promítají i svoji averzi vůči riziku.

23. Navrhovatelkou předloženou analýzu srovnávající družstevní záložny s družstevními bankami ve Spolkové republice Německo považuje vláda za zavádějící, neboť právní úprava v cizí zemi nemůže českého zákonodárce k ničemu zavazovat. Současně vláda připomíná, že zatímco navrhovatelka opírá své argumenty pouze o právní analýzu právní úpravy podnikání družstevních záložen v jediném cizím státě, Ministerstvo financí využilo zkušenosti mezinárodních autorit, kterými jsou Mezinárodní měnový fond a WOCCU sdružující většinu států světa.

24. Kritizuje-li navrhovatelka pravidlo desetinásobku, vláda připomíná, že inkriminované pravidlo představuje pouze dílčí opatření, jímž se regulátor spolu s orgánem dohledu (tedy s Českou národní bankou) pomocí celé řady dalších opatření snaží docílit vyšší stability sektoru družstevních záložen (např. se stanovila minimální výše členského vkladu, zvýšily se příspěvky do rezervního a rizikového fondu a zavedl se limit bilanční sumy ve výši pěti miliard Kč). Všechna tato opatření jako celek tvoří komplex opatření a nelze je posuzovat izolovaně. V testu proporcionality proto napadené zákonné ustanovení podle názoru vlády obstojí.

25. Na okraj předmětné věci vláda uvádí, že ačkoliv bilanční suma sektoru družstevních záložen představuje méně než 1 % regulatorního kapitálu, Česká národní banka byla na tento sektor v minulosti nucena alokovat přes 30 % svých dohledových kapacit. Vláda se proto domnívá, že řešení daného problému lze spatřovat právě v obnovení družstevních principů, tedy zvýšení spoluodpovědnosti každého družstevníka prostřednictvím zvýšení míry jeho participace na řízení družstevní záložny. Cílem pravidla desetinásobku tedy není likvidace sektoru družstevních záložen, nýbrž posílení členského principu, jenž by měl naopak pomoci v samoregulaci a následném ozdravení tohoto sektoru. Podle vlády přitom není zřejmé, proč navrhovatelka předjímá, že se vkladatel/člen družstevní záložny nebude chtít podílet na jejím podnikání, pakliže má v tuto družstevní záložnu důvěru, zvláště pak za situace, kdy z jejího úspěšného podnikání může mít vyšší zisk, než kdyby byly jeho vklady pouze úročeny. S odkazem na obsah příslušné zprávy RIA vláda zdůrazňuje, že neexistuje více možností, jak obnovit členský princip, jenž je současně třeba považovat za nejvhodnější a nejpřirozenější způsob omezení rizik v sektoru družstevních záložen, neboť jednotlivé způsoby se od sebe liší pouze v dílčích parametrech. Přestože nelze vyloučit, že v sektoru družstevních záložen nastanou určité fluktuace ve výši vkladů a počtu členů, měly by být tyto pohyby považovány za důsledek ozdravení celého sektoru, nikoliv za příznak jeho likvidace. Podle mínění vlády je tedy zjevné, že inkriminované pravidlo splňuje všechny části třístupňového testu proporcionality, pročež jej nelze považovat za rozporné s právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.

26. V závěru svého vyjádření konečně vláda popírá, že by napadená právní úprava mohla být v rozporu s právem Evropské unie. Namítá-li navrhovatelka, že napadené zákonné ustanovení porušuje volný pohyb kapitálu, označuje vláda jí předloženou argumentaci za vnitřně rozpornou, přičemž zdůrazňuje, že napadená právní úprava nikterak nebrání umístění vkladu od osob s domicilem mimo Českou republiku. Vláda přitom důrazně odmítá tvrzení navrhovatelky, že dochází k diskriminaci vkladatelů družstevních záložen a k porušování směrnice DGS II, a připomíná, že dovolávaná směrnice v čl. 2 striktně rozlišuje postavení klienta banky a člena družstevní záložny, v důsledku čehož tato směrnice do systému pojištění vkladů nezahrnuje členské vklady v družstevních záložnách. Současně vláda připomíná, že transpoziční lhůta této směrnice uplynula později, než nastala účinnost napadené právní úpravy.

27. Z rekapitulovaných důvodů nepovažuje vláda předmětný návrh za důvodný, a proto navrhuje, aby jej Ústavní soud zamítl.

III.c Sdělení veřejné ochránkyně práv

28. Veřejná ochránkyně práv Mgr. Anna Šabatová, Ph.D., přípisem ze dne 25. února 2016 Ústavnímu soudu sdělila, že ve smyslu § 69 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nevyužívá svého práva vstoupit do tohoto řízení jako vedlejší účastník řízení.

III.d Replika navrhovatelky

29. Rekapitulovaná vyjádření byla zaslána navrhovatelce, která na ně reagovala replikou doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2016, v níž reagovala pouze na obsah vyjádření vlády. V replice nejprve zdůraznila, že jednotlivá tvrzení vlády jsou buď irelevantní, nebo účelová, přičemž zcela odmítla její právní argumentaci.

30. V prvé řadě navrhovatelka zdůrazňuje, že napadené ustanovení bylo včleněno do textu předmětné novely až na základě připomínek v mezirezortním připomínkovém řízení a nebylo předtím dostatečně projednáno, což ostatně vyplývá i z obsahu zprávy RIA, pročež se k němu nemohla vyjádřit ani Asociace družstevních záložen (dále též jen „Asociace“). Poukazuje-li vláda na předchozí konzultace „s trhem“, navrhovatelka namítá, že z vyjádření není zjevné, které subjekty tento „trh“ představují, a navíc tyto konzultace ani ničím nedokládá. Odvolává-li se vláda na doporučení WOCCU, navrhovatelka považuje argumentaci vlády za čistě účelovou a zdůrazňuje, že družstva sdružená ve WOCCU nejsou úvěrovými institucemi ve smyslu evropské směrnice CRD IV a nařízení CRR a nepodléhají bankovní regulaci, na rozdíl od družstevních záložen regulovaných zákonem č. 87/1995 Sb. A odkazuje-li vláda na hodnoticí zprávu mise Mezinárodního měnového fondu, navrhovatelka připomíná, že žádná její doporučení neobsahují pravidlo desetinásobku. Nadto navrhovatelka zdůrazňuje, že vláda ve svém vyjádření neuvedla jedinou jurisdikci, která by ukládala družstevním záložnám stejné povinnosti jako bankám, tedy která by je podrobila regulaci úvěrových institucí a zároveň by je považovala za samoregulované non-for-profit osoby řídící se principy vzájemnosti (přičemž současně namítá, že vláda ve svém vyjádření neuvedla, proč by německá právní úprava neměla být vhodná pro komparaci).

31. Namítá-li vláda, že družstevní záložny a banky jsou instituce lišící se „právní formou, kapitálovou výbavou a některými specifiky“, navrhovatelka připomíná, že ani jeden z uváděných faktorů není relevantní pro posouzení srovnatelnosti těchto subjektů z hlediska regulace jejich podnikatelské činnosti, přičemž existence některých odlišných znaků ještě nevylučuje jejich srovnatelnost; podle navrhovatelky přitom nemůže být pochyb o tom, že z hlediska veřejnoprávního dohledu jsou oba tyto subjekty srovnatelné (výši základního kapitálu nepovažuje navrhovatelka za relevantní, jelikož podle poznatků doktríny není s to v potřebné míře plnit garanční funkci; větší význam mají požadavky kapitálové přiměřenosti a likvidity, jež jsou u bank i družstevních záložen zcela shodné).

32. Tvrdí-li vláda ve svém vyjádření, že z družstevních záložen by měly být vzájemné, samoregulační spolky, přehlíží skutečnost, že členy volených orgánů družstevní záložny mohou být pouze adekvátně vzdělaní profesionálové s odpovídajícími zkušenostmi, navíc schválení Českou národní bankou (§ 6a a § 7 odst. 6 a 7 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů), nikoliv její členové – drobní střadatelé z řad veřejnosti. Představa vlády o řízení a kontrole činnosti záložny prostřednictvím jejích běžných členů (ve smyslu non-for-profit subjektu) je proto nejen prakticky neproveditelná, ale i ve zjevném rozporu se současnou právní úpravou, podle které se v České republice nejpozději od 1. 4. 2006, kdy došlo ke sjednocení systému pojištění vkladů, družstevní záložny (obdobně jako ve Spolkové republice Německo) fakticky staly „malými bankami“, pročež již nefungují na principech historických „kampeliček“, inspirovaných idealistickými myšlenkami Františka Cyrila Kampelíka. Poukaz na historický koncept tak naprosto míjí realitu a nemůže opodstatňovat rozdílné zacházení vůči družstevním záložnám ve srovnání s bankami. V této souvislosti pak navrhovatelka nesouhlasí s tvrzením vlády, že nelze srovnávat družstevní záložny s platebními institucemi a institucemi elektronických peněz, a s odkazem na komentářovou literaturu zdůrazňuje, že i tyto instituce mohou poskytovat úvěry a přijímat vklady, byť nejde o vklady podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Toliko členský princip proto podle mínění navrhovatelky nemůže odůvodnit zjevně diskriminační zacházení zákonodárce s družstevními záložnami.

33. Navrhovatelka v replice dále zopakovala přesvědčení, že napadená právní úprava odporuje směrnici DGS II, neboť jejím účelem není deklarované „posílení vzájemnosti“, ale faktické zavedení spoluúčasti vkladatelů, kdy v případě insolvence družstevní záložny takový vkladatel obdrží pouze 90,9 % prostředků, které do ní vložil. V návaznosti na to navrhovatelka zdůrazňuje, že evropský i český zákonodárce v rámci systému pojištění vkladů v minulosti opustil myšlenku „morálního hazardu“ klientů úvěrových institucí, neboť běžný vkladatel nemůže jako absolutní laik posoudit finanční zdraví banky či záložny, jíž svěřuje své finanční prostředky. Odpovědnost za „finanční zdraví“ leží primárně na managementu úvěrové instituce a na regulátorovi při výkonu dohledu, jejich povinnosti proto nelze podle navrhovatelky nahrazovat jakousi zákonem neupravenou samoregulací ze strany vkladatelů družstevních záložen. I proto Komise ve směrnici 2014/49/EU přistoupila ke zrušení desetiprocentní spoluúčasti vkladatelů na výplatě náhrad ze systému pojištění vkladů zavedené směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/14/ES, kterou se mění směrnice 94/19/ES o systémech pojištění vkladů, pokud jde o výši pojištění a lhůtu k výplatě.

34. Vláda podle navrhovatelky ve svém vyjádření klade na otázku „morálního hazardu“ mimořádný důraz a snaží se navodit dojem, že jde o specificky negativní jev družstevních záložen. Problémy, které vláda ve svém vyjádření popisuje (např. překračování limitů angažovanosti), se však nevyskytují jen v sektoru družstevních záložen, ale též v bankovním sektoru. Napadené ustanovení tedy rozhodně nemůže být způsobilým nástrojem k odstranění či zmírnění těchto jevů. V této souvislosti navrhovatelka zdůrazňuje, že podle aktuální metodiky pro výpočet výše příspěvku do Garančního systému finančního trhu je zohledňována individuální riziková váha dané úvěrující instituce, přičemž je namístě zdůraznit, že individuální rizikový profil jednotlivých družstevních záložen je velmi nízký.

35. Pakliže vláda ve svém vyjádření zpochybňuje možnost, že by napadenou právní úpravou mohlo být porušeno právo na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, navrhovatelka s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (zvláště pak na rozsudek ze dne 14. 2. 2008 č. 55179/00 ve věci Glaser proti České republice) setrvává v přesvědčení, že pravidlo desetinásobku způsobuje ve vztahu k družstevním záložnám „rdousící efekt“, pročež je porušeno legitimní očekávání jejich vkladatelů, což má nepopiratelný vliv na jejich majetek v autonomním smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Jestliže totiž podle navrhovatelky napadené ustanovení prokazatelně vede k tříčtvrtinovému snížení nových vkladů, jde o situaci srovnatelnou s „runem na banku“, a proto nelze mít pochyb o tom, že pravidlo desetinásobku má na družstevní záložny „rdousící efekt“. Na tomto závěru nemůže nic měnit podle navrhovatelky ani fakt, že vklady u družstevních záložen jsou do výše 100 000 eur ze sta procent pojištěny. V této souvislosti potom navrhovatelka zdůrazňuje, že je-li podle zprávy RIA jedním z rizikových faktorů segmentu družstevních záložen skutečnost, že tyto instituce získávají dražší zdroje a současně poskytují dražší (a rizikovější) úvěry, napadená právní úprava – právě v důsledku nutnosti získávání nových úvěrů pro zachování potřebné likvidity – tato rizika naopak posiluje, tedy způsobuje zcela opačný než deklarovaný efekt.

36. Tvrzení vlády, že segment družstevních záložen na sebe váže 30 % dohledových kapacit České národní banky, považuje navrhovatelka na nepřesvědčivý, neboť nejen že jej vláda ničím nedokládá, ale z veřejně dostupných zdrojů nic takového ani nevyplývá; navíc řádný výkon dohledu nad úvěrovými institucemi je zákonnou povinností České národní banky, jež je podle navrhovatelky rozpočtově nezávislá a náklady svého provozu kryje emisí peněžní zásoby. Poukazuje-li vláda ve svém vyjádření na případy „krachů“ družstevních záložen po roce 1999, navrhovatelka upozorňuje na skutečnost, že „krachy“ družstevních záložen kolem roku 2000 nemohou být z hlediska současné právní úpravy vůbec brány v potaz, jelikož z tohoto úhlu pohledu relevantní období začíná až od 1. 4. 2006. Počínaje tímto datem přitom podle navrhovatelky došlo ke „krachům“ družstevních záložen jen a pouze v důsledku jevů (porušení limitů angažovanosti a nadměrná úvěrová angažovanost vůči subjektům blízkým osobám řídícím družstevní záložny), jež jsou odstranitelné toliko důsledným dohledem ze strany regulátora, tedy České národní banky, přičemž je současně zřejmé, že uvedená porušení zákonů se mohou vyskytnout se stejnou intenzitou taktéž v případě bank (což se v minulosti i stalo). Opírat potřebnost napadeného ustanovení, jež fakticky omezuje přijímání vkladů, o problém, který spočívá v nadměrné úvěrové angažovanosti, je přitom podle navrhovatelky logický nonsens.

37. Jestliže vláda zpochybňuje názor navrhovatelky, že napadené ustanovení mimo jiné porušuje i princip volného pohybu kapitálu, navrhovatelka ve své replice setrvává na svém názoru, přičemž jen stručně připomíná, že pravidlo desetinásobku diskriminuje české družstevní záložny jak na tuzemském trhu s finančními službami, tak i na trzích ostatních členských států Evropské unie, neboť ostatní úvěrové instituce zde obdobnému požadavku nepodléhají a současně zahraniční úvěrové instituce – a to i družstevní záložny – mohou na českém trhu konkurovat českým družstevním záložnám, aniž by musely plnit pravidlo desetinásobku. V návaznosti na to pak navrhovatelka v replice opětovně poukazuje na skutečnost, že v případě úpadku družstevní záložny její člen – v rozporu s příslušnou směrnicí Evropské unie – nikdy nedostane sto procent z částky, kterou do záložny vložil.

38. V závěru své repliky navrhovatelka s ohledem na údaje v ní uvedené („zejména pak vývoj nových vkladů do družstevních záložen“) navrhla s odkazem na § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., přednostní projednání věci (rozhodnutí o ní mimo pořadí), neboť podle ní nejde „pouze o hypoteticky hrozící zásah do ústavně zaručených práv, nýbrž o zásah reálně působící a zároveň o zásah, jehož intenzita se postupem času zvyšuje“.

III.e Vyjádření Asociace družstevních záložen

39. Ústavním soudem nevyžádané vyjádření k posuzovanému návrhu zaslala dne 4. srpna 2018 Asociace družstevních záložen, dle svých slov jako „amicus curiae“. V jeho úvodu zdůraznila, že napadená část ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1995 Sb. byla do předmětné novely vložena „na poslední chvíli“, pročež Asociace neměla možnost se k nově stanovenému pravidlu jakkoli vyjádřit. Toto pravidlo přitom považuje Asociace za překvapivé, jdoucí proti principu, že jednotícím prvkem regulace úvěrových institucí je regulace činností na tzv. aktivní straně, tedy těch, které se v účetní evidenci projeví jako aktiva (kupř. úvěry); naproti tomu napadené pravidlo reguluje vklady, tedy pasiva (zdroje) družstevních záložen. Překvapivé pro Asociaci byly i ve zprávě RIA často zmiňované principy WOCCU, neboť WOCCU sdružuje především družstevní záložny, které nejsou úvěrovými institucemi ve smyslu práva Evropské unie. Družstevní záložny, které jsou úvěrovými institucemi, jsou naopak sdruženy v EACB (European Association of Cooperative Banks) a její členové mají cca 20% podíl na celoevropském bankovním trhu úvěrových institucí (včetně natolik vyspělých trhů jako je Německo či Rakousko). Žádný z principů uznávaných EACB přitom není v souladu se zavedením pravidla desetinásobku. Zpráva RIA i důvodová zpráva ovšem existenci EACB zcela ignoruje a z nejasných důvodů se soustředí pouze na principy WOCCU. V závěru svého stručného vyjádření potom Asociace připomíná problém s nerozděleným ziskem, který je podílově nárokovatelný při ukončení členství. Nový člen nemůže upsat svůj podíl s ážiem, může si pořídit pouze podíl s nominální hodnotou. Podle Asociace proto bude docházet k situacím, kdy po mnoho let generovaný nerozdělený zisk bude vyplácen odcházejícím „krátkodobým“ členům (např. vkladatelům, kteří se rozhodli po několika měsících již prostředky v záložně neukládat), což bude dále oslabovat kapitálovou sílu družstevní záložny (tj. bude proti deklarovaným cílům nové úpravy podle zprávy RIA), a navíc bude i nespravedlivě dělit nerozdělený zisk (neboť nikterak nezohlední časový faktor).

III.f Ústní jednání

40. Podle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, protože od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.

13. Ústavní soud podle § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal návrh komorám Parlamentu jako účastníkům řízení a dále vládě a veřejné ochránkyni práv jako orgánům, které jsou oprávněny vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci řízení.