92. Přestože se provozní a lokalizační údaje starší tří měsíců využívají pouze v omezené míře, nelze podle Ústavního soudu učinit závěr, že by starší metadata v konkrétních případech (zejména při aplikaci § 88a trestního řádu) nebyla potřebná a užitečná, a tedy nepřiměřená sledovanému cíli. Zákonodárce v reakci na nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10 zvolil šestiměsíční „retenční dobu“ jako nejkratší možnou podle tehdy ještě platné směrnice o data retention. Nepřijal-li Ústavní soud závěr, že by princip data retention byl protiústavní sám o sobě, a nebylo-li v řízení před Ústavním soudem prokázáno, že by uchované údaje nebyly využívány nebo naopak byly nadužívány, tj. nebylo šetřeno právo na soukromí ze strany oprávněných orgánů, nelze dospět k závěru o nepřiměřenosti takto nastavené retenční doby. Nikdy neexistuje jediné správné řešení, jak určitou oblast společenských vztahů právně regulovat. Jistě si lze z hlediska minimalizace zásahu do soukromí účastníků telekomunikačního provozu představit úpravu přísnější, např. - jak vypověděl doc. Polčák - rozlišit a odstupňovat přístup k provozním a lokalizačním údajům podle cíle, jehož naplnění oprávněný orgán sleduje, a od toho odvozené reálné potřeby získání právě tak starých údajů (srov. právní úpravu Belgie, Německa). Je však na zákonodárci, jaké řešení při úpravě doby uchovávání provozních a lokalizačních údajů a přístupu k nim zvolí. Šetří-li přitom soukromí jednotlivce tak, aby právní úprava data retention odpovídala reálné potřebě využití provozních a lokalizačních údajů, nepřísluší Ústavnímu soudu do jeho legislativní pravomoci zasahovat.
Zabezpečení uchovávaných provozních a lokalizačních údajů