49. Ústavní soud předně konstatuje, že ustanovení, jejichž zrušení se navrhovatelka in eventum domáhá, nebyla uvedenými novelami zákona o registru smluv dotčena vůbec. Pokud jde o dílčí změnu provedenou zákonem č. 298/2016 Sb., pak tato z hlediska argumentace navrhovatelky směřující proti účelu samotného zákona o registru smluv na jeho podstatě nic nemění. Jde-li o změny provedené zákonem č. 249/2017 Sb., za stěžejní je třeba označit zavedení nové výjimky z povinnosti uveřejnění zakotvené v § 3 odst. 2 písm. r) zákona o registru smluv a navazující úpravu obsaženou v § 7 odst. 3 zákona o registru smluv. Přestože ve světle právě této nové výjimky některé výhrady navrhovatelky týkající se postavení dotčených subjektů dle § 3 odst. 1 písm. k) a n) zákona o registru smluv odpadají, má Ústavní soud za to, že zakotvení těchto nových pravidel nepřináší onu podstatnou změnu zákona o registru smluv. Je tomu tak proto, neboť uvedenou novelizací sice byl z povinnosti uveřejnění vyňat dílčí (do počtu však značně rozsáhlý) okruh dotčených smluv, avšak proti jejich zahrnutí mezi povinně uveřejňované smlouvy navrhovatelka konkrétně nebrojila (případně tyto uváděla jen ve vazbě na svoji další námitku stran ochrany obchodního tajemství). Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že ve své replice navrhovatelka následně na předmětné ustanovení reagovala a polemizovala s výkladem v něm obsaženého pojmu „běžného obchodního styku“.