91. Ústavní soud uvedená tvrzení navrhovatelky, podpořená odkazy na Studii, nepovažuje za přesvědčivá, a tedy způsobilá zpochybnit závěr, že zákon o registru smluv je rozumným prostředkem k dosažení stanoveného cíle. Pokud jde o námitku „přílišné specifičnosti“ určitého okruhu výjimek [navrhovatelka in concreto uvádí výjimky dle § 3 odst. 2 písm. c), f), g), h), k) a l) zákona], pak je třeba říci, že zvolené řešení nepostrádá racionalitu, neboť - stručně řečeno - u těchto smluv převažuje veřejný zájem na jejich neuveřejnění anebo daná výjimka plyne z faktické nemožnosti vázat účinnost daných smluv na jejich uveřejnění v registru smluv, případně jde o situaci, kdy je povinnost uveřejnění dotčených smluv stanovena již jiným právním předpisem, anebo je stanovení takové povinnosti hodnoceno zákonodárcem jako „nadměrné břímě“ pro určité subjekty. Ve skutečnosti, že tyto výjimky dopadají pouze na specifické subjekty, ať už pro specifičnost jejich činnosti, statusu, anebo pro specifické situace, neshledává Ústavní soud nic iracionálního, z čeho by navíc bylo možné dovodit protiústavnost takového řešení. Obdobně i související argument navrhovatelky mířící naopak na přílišnou obecnost výjimek uvedených v § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. d) a e) zákona o registru smluv nemůže dle Ústavního soudu jako důvod pro zrušení napadené právní úpravy obstát. Co se týče vztahu mezi zákonem o svobodném přístupu k informacím a zákonem o registru smluv, zvláště pak významu § 3 odst. 1 zákona o registru smluv, lze odkázat na výklad učiněný shora. Protože cíl obou dotčených zákonů je obdobný (byť způsob jeho dosažení je to, co tyto zákony především odlišuje), je logické, že informace, které nelze získat dle zákona o svobodném přístupu k informacím, nejsou veřejnosti přístupné ani na základě úpravy obsažené v zákoně o registru smluv. Brojí-li dále navrhovatelka proti výjimce zakotvené v § 3 odst. 2 písm. d) zákona, pak je z její argumentace zřejmé, že jako stěžejní vnímá výklad příslovce „převážně“; ten však Ústavní soud v tomto kontextu nevidí nijak problematickým, resp. ohrožujícím princip právní jistoty, protože po stranách případně dotčené smlouvy se toliko požaduje, aby určily poměr míst, kde je plnění prováděno. Jde-li dále o výjimku dle § 3 odst. 2 písm. e) zákona, navrhovatelka zjevně míří na slovní spojení „smlouva uzavřená adhezním způsobem“, k čemuž lze odkázat na § 1798 a násl. o. z. Ani v tomto případě tedy Ústavní soud zakotvení těchto výjimek neshledal iracionálním.