100. Jde-li o kategorii dotčených subjektů dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o registru smluv, Ústavní soud konstatuje, že k těmto subjektům navrhovatelka žádnou relevantní argumentaci nepředkládá, což je ostatně pochopitelné, neboť postavení územního samosprávného celku (včetně jeho dílčí složky nadané v určitých oblastech samostatnou působností) není srovnatelné s postavením právnických osob soukromého práva. Prostředky, s nimiž obce a kraje hospodaří, mají charakter veřejných prostředků a je s nimi nakládáno ku prospěchu a v zájmu všech jejich občanů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/17 ze dne 20. 2. 2018 (99/2018 Sb.), bod 167]. Naopak právnické osoby soukromého práva zásadně nakládají se svými prostředky čistě ve svůj vlastní prospěch, resp. ve prospěch svých společníků nebo akcionářů. Rovněž lze poukázat na zcela odlišný účel samotné existence územních samosprávných celků, jímž je realizace ústavně zaručeného práva na samosprávu (čl. 100 odst. 1 Ústavy České republiky) vybudovaného na územním základu, nikoliv práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto uzavírá, že uložení povinnosti uveřejnit dotčené smlouvy subjektům dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o registru smluv neporušuje princip rovnosti v právech, neboť existující neakcesorická nerovnost není v tomto případě založena mezi subjekty ve srovnatelném postavení a není ani projevem nepřípustné libovůle zákonodárce. Pouze na okraj pak Ústavní soud dodává, že o nerovnost akcesorickou v tomto případě jít také nemůže, neboť zde schází i nezbytný zakázaný důvod podle čl. 3 odst. 1 Listiny.