214. Napadené ustanovení zakazuje odběrateli s významnou tržní silou, aby po dodavateli požadoval náhradu sankce uložené mu kontrolním orgánem, ledaže její uložení zavinil právě tento dodavatel. Základní výkladová otázka se týká pojmu „zavinění“. Ústavní soud zastává názor, že by nedávalo rozumný smysl, aby se zaviněním dodavatele podle tohoto ustanovení rozumělo zavinění ve vztahu k porušení určité veřejnoprávní povinnosti. V dodavatelsko-odběratelských vztazích, které jsou upraveny zákonem o významné tržní síle, budou na straně dodavatele a odběratele zásadně právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby, jejichž odpovědnost za porušení veřejnoprávní povinnosti je objektivní, tedy dána bez ohledu na zavinění. Takovéto zavinění by tak v podstatě nebylo dáno nikdy a napadené ustanovení by činilo přestupkem uplatnění soukromoprávního nároku na náhradu škody. To by znamenalo nejen popření legitimního očekávání odběratele na uvedenou náhradu, ale v konečném důsledku také jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, za jehož využití by odběratel mohl být sankcionován. Právo nemůže na jedné straně umožňovat jednotlivci uplatňovat jeho tvrzený nárok ze soukromoprávního vztahu, na straně druhé jej však za samotné toto uplatňování sankcionovat v rovině veřejnoprávní, a činit tak určité jednání povoleným i zakázaným zároveň. Takovýto stav by odporoval požadavku předvídatelnosti a bezrozpornosti práva a zákazu libovůle plynoucímu ze zásady právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy [srov. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 7/19 (309/2019 Sb.), bod 49].