VII. Vlastní přezkum

VII.a Obecná východiska

46. V posuzované věci jde především o střet práva spotřebitelů na ochranu před neoprávněným zpracováváním jejich osobních údajů se zájmem subjektů nabízejících jim finanční služby (prodávající nebo podnikatelé), které mohou za určitých podmínek získávat informace z registru, nebo o střet se zájmem společnosti na solventnosti spotřebitelů jako kupujících. Jinak řečeno, jde o střet základního práva s potenciálně oprávněným (veřejným) zájmem (k jeho ústavněprávnímu významu viz níže).

VII.b Ústavnost § 20z odst. 1 věty čtvrté zákona o ochraně spotřebitele

69. Ve své rozhodovací činnosti rozvinul Ústavní soud doktrínu přiměřenosti, v jejímž rámci posuzuje principem proporcionality vzájemnou kolizi základních práv a svobod, resp. jejich střet s jinou ústavně chráněnou hodnotou. Přitom je třeba dbát, aby bylo dosaženo nejvyšší možné míry souladu mezi nimi, tedy optimálního uplatnění obou chráněných hodnot. Tato zásada ústící mimo jiné v test proporcionality může být také nazývána zákazem nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Test přiměřenosti zahrnuje tři kritéria posuzování přípustnosti zásahu. Prvním z nich je kritérium způsobilosti naplnění účelu (vhodnosti), podle něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku či zájmu. Dále jde o kritérium potřebnosti, podle kterého je povoleno použití pouze nejšetrnějšího - ve vztahu k dotčeným základním právům a svobodám - z více možných prostředků. Třetí je podmínka přiměřenosti (v užším smyslu) - újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.), ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.), ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 38/04 (N 125/41 SbNU 551; 409/2006 Sb.), ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 15/10 (N 6/60 SbNU 51; 39/2011 Sb.), ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (149/2020 Sb.) a další].

VII.c Ústavnost § 20z odst. 1 věty třetí zákona o ochraně spotřebitele

121. Podle skupiny senátorů by šetrnějším způsobem vedení informační databáze bylo její svěření prodávajícím. Platná úprava umožňuje, aby údaji o spotřebiteli disponovali bez jeho souhlasu provozovatelé, kteří s ním nepřišli do přímého právního vztahu a styku. To dle skupiny senátorů může vést k vyprázdnění práva spotřebitelů na ochranu soukromí a osobních údajů.

122. Ústavní soud skupině senátorů přisvědčuje potud, že o určitý zásah do základního práva podle čl. 10 odst. 3 Listiny jde pouze v tom smyslu, že osobní údaje spotřebitelů jsou zpracovávány třetím subjektem, s nímž spotřebitelé nejsou v přímém právním vztahu.

123. Smyslem věty třetí § 20z odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je prostřednictvím požadavků v ní obsažených zajistit, aby registr vedl do jisté míry nezávislý subjekt. Proto je rozumné, je-li jím osoba, jejímž primárním cílem není dosažení zisku ani není v přímém vztahu s danými spotřebiteli. Tento cíl považuje Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému smyslu vedení registru za legitimní. Za předpokladu zpracovávání osobních údajů vůbec se jeví bezpečnějším oddělit tuto činnost od obchodněprávních vztahů, do kterých spolu vstupují spotřebitelé a prodávající.

124. Co se týče vhodnosti, je věta třetí § 20z odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele nepochybně schopna dosáhnout uvedeného cíle. A to na základě prostého znění napadené právní úpravy, neboť ta bez ohledu na potřebnost (šetrnost) nebo přiměřenost zásahu do základního práva odděluje subjekt vedoucí registr od subjektu, který údaje využívá při posouzení poskytnutí úvěru spotřebiteli.

125. V rámci hodnocení potřebnosti stojí proti sobě dvě, resp. tři varianty. Kromě vedení registru prodávajícími anebo soukromou osobou lze uvažovat i o svěření této činnosti orgánu státu. Posledně uvedená, prima facie „bezpečnější“ varianta však přísně vzato nemá hlubší opodstatnění. Výše bylo uvedeno, že i tzv. bankovní registry jsou vedeny soukromými společnostmi a stejná praxe panuje i v okolních zemích, přičemž není úkolem veřejné moci obecně zajišťovat zpracování osobních údajů. Úkolem orgánů veřejné moci je především poskytovat efektivní ochranu proti jejich neoprávněnému shromažďování, zveřejňování nebo zneužití, jak bylo uvedeno výše a jak je tomu i v posuzované věci. Skutečnost, že samotný registr je veden soukromou osobou, orgány veřejné moci příslušných pravomocí nezbavuje.

126. Podle Ústavního soudu nelze přisvědčit námitce skupiny senátorů, že šetrnější by bylo svěřit registr prodávajícím, kteří v dané oblasti podnikají. Osobními údaji sice v důsledku platné úpravy disponují i provozovatelé, nicméně právě osoba, která prodávajícím sama není, založená nikoli za účelem podnikání a neúčastnící se vlastních obchodněprávních vztahů se spotřebiteli by měla disponovat většími zárukami před zneužitím evidovaných informací. V rukou prodávajících by naopak hrozilo nebezpečí manipulace s údaji, které by měly být sdíleny s jejich přímou konkurencí. V případě nemožnosti sdílení vedených údajů by pak šlo jen obtížně dostát účelu dané úpravy, neboť prodávající by měli v takovém případě informace pouze o závazcích jejich klientů k nim. O nešetrnosti zásahu by šlo uvažovat např. za situace, v níž by provozovatelem byl subjekt nijak nezainteresovaný, nacházející se zcela mimo rámec vztahů mezi prodávajícím a spotřebitelem. Podle § 20z odst. 1 věty třetí zákona o ochraně spotřebitele jde však o subjekt založený právě za účelem vedení registru, nadto podle souvisejících ustanovení zákona o ochraně spotřebitele s prodávajícími ve smluvním vztahu, v jehož rámci musejí být upraveny další záruky ochrany sdílených údajů. Lze tak mít za to, že jde o subjekt specializovaný. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o opatření vzhledem ke sledovanému cíli potřebné.

127. Podle Ústavního soudu jde v případě § 20z odst. 1 věty třetí zákona o ochraně spotřebitele o minimální a přiměřený zásah do práva podle čl. 10 odst. 3 Listiny, neboť v žádném svém aspektu nezasahuje do podstaty práva na informační sebeurčení ani práva na soukromí v širším smyslu a v žádném ohledu významně, natož nepřiměřeně nezasahuje do ústavně zaručených práv a svobod.