7. Navrhovatel konstatuje, že užití relativně neurčitých pojmů není v hmotném právu obvyklé. Právo se bez takových pojmů patrně neobejde, kvůli nutnosti naplňovat příkře protikladné požadavky jednak na stabilitu práva a jednak na jeho použitelnost na měnící se realitu. Neobvyklé ani není, že konkrétní naplnění relativně neurčitého znaku typově popisujícího trestné jednání je určováno až na základě odborného zjišťování (expertizy). Podle navrhovatele však z hlediska požadavků, které právní stát klade na vymezení trestní postižitelnosti jednání, nepochybně platí, že adresát trestněprávní normy, tedy onen pověstný „každý, kdo“, musí mít dopředu alespoň v hrubých rysech představu, že dopustí-li se toho kterého jednání, půjde o jednání trestné, resp. kvalifikovaně trestné. Skutkové podstaty trestných činů uvedené v § 284 a 285 trestního zákoníku takovému požadavku v současné době nedokáží dostát. Trestněprávní praxe zjišťuje znaky trestnosti složitou expertizou, jejíž výsledky adresát těchto právních norem nemůže s patřičnou mírou určitosti předvídat.