16. Dále vláda nesdílí závěry navrhovatele o rozpornosti jím napadených částí ustanovení trestního zákoníku s ústavním pořádkem. Nesouhlasí s návrhem na zrušení § 289 odst. 3 trestního zákoníku ve slovech „a jaké je jejich množství větší než malé ve smyslu § 285“, neboť je přesvědčena, že napadená právní úprava splňuje limity podzákonné normotvorby, jak je formuloval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí. Tedy že 1. nařízení nesmí vybočovat ze zákonných mezí a ani s výslovným souhlasem zákonodárce není vláda oprávněna nařízením upravovat otázky stojící mimo předmět prováděného zákona [srov. nález ze dne 9. 2. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/07 (N 20/56 SbNU 207; 66/2010 Sb.)], 2. nařízení by se mělo držet v mezích plynoucích přinejmenším z účelu a smyslu zákona, 3. zákonodárce by měl v zákoně projevit vůli k úpravě nad zákonný standard [srov. nález ze dne 25. 10. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 17/95 (N 67/4 SbNU 157; 271/1995 Sb.)], 4. nařízením nelze ukládat primární práva a povinnosti (čl. 4 odst. 1 Listiny) nebo stanovovat meze základních práv a svobod (čl. 4 odst. 2 Listiny) [srov. nález ze dne 10. 7. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 35/95 (N 64/5 SbNU 487; 206/1996 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 13/12]. Vláda podotýká, že přestože akceptuje nosné důvody odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/12, tak nedílnou součástí zásady nullum crimen sine lege je i zásada nullum crimen sine lege scripta, kterou musí zákonodárce též reflektovat (a v napadené právní úpravě ji i podle názoru vlády reflektoval). Připomíná komentářovou literaturu k zásadě nullum crimen sine lege a zejména pak odlišná stanoviska soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/12, s jejichž obsahem se ztotožňuje. Vláda je přesvědčena, že napadenými ustanoveními je prostřednictvím trestního zákoníku zákonodárcem stanovena určitá hranice, která slouží k rozlišení, zda jednání bude či nebude považováno za trestné (čímž je vyhověno zásadě nullum crimen sine lege), a zároveň je prostřednictvím výslovného zmocnění vlády k vydání nařízení zajištěno jednotné posuzování tohoto znaku trestnosti na celém území České republiky, a tím i maximální možná míra právní jistoty a předvídatelnosti práva (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny) pro adresáty právní normy.