27. Klíčovou otázku proto představuje posouzení, zda skutečně bylo či mělo být ustanovení § 52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody navrhovatelem v jím řešené právní věci použito, resp. v jakém rozsahu. Navrhovatel požaduje zrušení celého ustanovení § 52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, které se skládá ze dvou vět. Věta první stanoví druhy kázeňských trestů, jejichž přezkoumání se lze u soudu domáhat, a to prostřednictvím odkazu na § 46 odst. 3 písm. e) až h) zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Věta druhá zakládá výluku ze soudního přezkumu rozhodnutí o uložení kázeňských trestů uvedených v § 46 odst. 3 pod písm. a) až d) a i) zákona o výkonu trestu odnětí svobody, tedy včetně pokuty do výše 5 000 Kč. Jak bylo uvedeno, v případě řešeném navrhovatelem šlo o návrh na přezkoumání rozhodnutí o uložení kázeňského trestu pokuty. V této věci tedy soud měl výhradně posuzovat, zda lze přezkoumat rozhodnutí o uložení pokuty, jak to vyplývá z věty druhé, a nikoliv posuzovat připuštěný přezkum rozhodnutí o uložení kázeňských trestů podle § 46 odst. 3 písm. e) až h) zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jak je upraven ve větě první. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že navrhovatel při svém rozhodování větu první napadeného ustanovení aplikovat nebude. V řízení o kasační stížnosti žalobce bude aplikována pouze věta druhá napadeného ustanovení, která vylučuje také soudní přezkum kázeňského trestu (tj. pokuty ve výši 1 000 Kč) uloženého žalobci v dané věci.