16. V postupu a argumentaci ministerstva (aprobovaném obvodním soudem i městským soudem) o jeho povinnosti do 31. 12. 2020 bez dalšího použít neústavní zákonnou úpravu spatřuje IV. senát vnitřní rozpor, přiznává-li ministerstvo současně, že od 6. 11. 2020 (tj. ještě před vykonatelností zrušovacího výroku nálezu) začalo veřejnosti poskytovat předmětná oznámení výlučně na žádost. K tomuto postupu je bezprostředně nezavazoval ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2020 č. j. 8 As 283/2019-27 (odkaz má patrně směřovat na dřívější rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 173/2020-32), který se zabýval (ne)možností správněprávního postihu veřejných funkcionářů za nepodání oznámení, nikoli podrobně samotnou formou zveřejňování těchto oznámení. Již od vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ve Sbírce zákonů mělo ministerstvo naopak povinnost seznámit se s judikaturou Ústavního soudu a učinit případná opatření k nápravě, jak to vyplývá z § 22 a 24 zákona České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění zákona č. 272/1996 Sb. Právě tato ustanovení zavazují ministerstva zkoumat společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzovat dosahované výsledky a činit opatření k řešení aktuálních otázek, pečovat o náležitou právní úpravu věcí patřících do jejich působnosti, dbát o zachovávání zákonnosti (tím spíše pak ústavnosti) v okruhu své působnosti a činit „podle zákonů potřebná opatření k nápravě“. Této své povinnosti však ministerstvo v období od vyhlášení uvedeného nálezu ve Sbírce zákonů dne 8. 4. 2020 do 5. 11. 2020 nedostálo (nález sp. zn. IV. ÚS 579/22, bod 30). Také judikatura Ústavního soudu připouští „neaplikování právního předpisu na skutečnosti, jež nastaly v době jeho účinnosti, pokud Ústavní soud konstatoval rozpor takovéhoto právního předpisu s ústavním pořádkem a aplikace tohoto právního předpisu ve vertikálním právním vztahu, tedy právním vztahu mezi státem a jednotlivcem, příp. výjimečně ve vztazích horizontálních, by vedla k porušení základního práva jednotlivce“ [viz nález ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 53/10 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.), bod 146, nález sp. zn. IV. ÚS 579/22, bod 31].