VII. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

VII. 1 Nález sp. zn. Pl. ÚS 2/20 a překážka věci rozsouzené

33. Jsou-li podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelné nálezy Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby, musí být závazné i pro Ústavní soud [takto již nález sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285)].

34. Vnitřní závaznost judikatury Ústavního soudu se projevuje především v § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je návrh na zahájení řízení nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již rozhodl nálezem. Překážka věci rozsouzené (res iudicata) Ústavnímu soudu brání meritorně rozhodovat o stejné věci opakovaně.

35. Zásada ne bis in idem, ze které zákonná překážka věci rozsouzené vyplývá, garantuje právní jistotu a důvěru v právo. V řízení před Ústavním soudem nelze znovu „otevírat“ již jednou vyřešené otázky ve skutkově a právně totožných věcech. Ústavní soud má pravomoc autoritativně vykládat ústavní pořádek s konečnou platností, není místem pro nekončící polemiky s již vyslovenými důvody rozhodnutí [srov. obecně v jiném kontextu např. nález sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581); nález sp. zn. Pl. ÚS 29/09 ze dne 3. 11. 2009 (N 233/55 SbNU 197; 387/2009 Sb.), bod 100].

36. Ústavní soud v minulosti zamítl návrh jiné navrhovatelky na zrušení § 29 odst. 1 občanského zákoníku a § 21 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/20. Dříve, než Ústavní soud vyloží, proč tento nález nepředstavuje překážku věci rozsouzené, stručně jej zrekapituluje:
Tehdejší navrhovatelka se narodila s biologickými znaky muže, ale necítila se být ani mužem, ani ženou, nýbrž osobou neutrálního pohlaví; u správních orgánů a soudů se domáhala změny rodného čísla. Podstatou její argumentace bylo, že má právo na změnu pohlaví i při nesplnění podmínek uvedených v § 29 odst. 1 občanského zákoníku; její rodné číslo mělo být evidováno v „neutrálním“ či „ženském“ tvaru.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Jelikož se navrhovatelka necítila být mužem ani ženou, bylo podle Ústavního soudu nadbytečné zabývat se podmínkami, za nichž lze v České republice změnit pohlaví z mužského na ženské či naopak. Řízení, z něhož návrh vzešel, se týkalo rodného čísla, a proto se Ústavní soud zaměřil pouze na jeho podobu ve smyslu § 13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel.
Podle Ústavního soudu není neústavní, zaznamenává-li stát v rodném čísle informaci o pohlaví jednotlivce, ani je-li pohlaví v rámci rodných čísel pojímáno binárně. V České republice se lidé dělí na ženy a muže. Toto chápání binární existence lidského druhu nemá původ ve vůli státu, neboť veřejná moc je pouze akceptovala jako společenskou realitu. Existenci mužů a žen bere na vědomí český právní řád, včetně předpisů ústavního pořádku a mezinárodních smluv. Podle čl. 29 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) kupříkladu mají ženy právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a zvláštní pracovní podmínky. Podle čl. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) mají muži a ženy právo uzavřít manželství a založit rodinu. Občanský zákoník obdobně definuje manželství jako „trvalý svazek muže a ženy“. S binárním konceptem pohlaví pracuje i trestní řád, podle kterého osobní prohlídku vykonává vždy osoba stejného pohlaví. Rozdíl mezi muži a ženami je v České republice činěn také u soukromoprávních aktivit: existují sportovní soutěže pořádané výhradně pro ženy, muži a ženy mívají samostatné šatny či toalety, vlaky dámská kupé a podobně.
Uznání existence žen a mužů není z ústavněprávního hlediska problematické. Je-li ústavně akceptováno, a dokonce ústavním pořádkem předvídáno, že se lidé dělí na muže a ženy a že má dělení právní či praktické dopady, pak je logické, že stát informaci o pohlaví, tedy o tom, zdaje člověk mužem nebo ženou, v určité formě zaznamenává.
Na uvedených závěrech podle Ústavního soudu nic nemění, že pohlaví, které lze dovodit z rodného čísla, nemusí vždy odpovídat tomu, s nímž se člověk vnitřně identifikuje. Smyslem ustanovení upravujícího rodné číslo žen není prezentace, s jakým pohlavím se nositel rodného čísla identifikuje; informace o pohlaví člověka, kterou lze z rodného čísla dovodit, o vnitřních pocitech člověka nevypovídá nic. Tím, že stát v rodném čísle zachytává informaci o pohlaví člověka, nepředurčuje, jakým způsobem na sebe člověk nahlíží nebo nahlížet má.
Rodné číslo obsahuje informaci o pohlaví, které stát eviduje, neboť může být z hlediska fungování státu i společnosti užitečná, zatímco informace o „pohlavní identitě“, která pro stát nemá objektivní, smysluplné využití, zůstává mimo státní evidenci, jelikož pro ni chybí rozumný důvod.
Existují-li objektivní důvody, pro které je vhodné určitou informaci evidovat, nelze z práva na soukromí dovodit právo, aby v případě, že je někomu informace nepříjemná, ji stát neevidoval, případně místo ní evidoval informaci neodpovídající realitě.
Jde-li o navrhovatelkou odkazované rozsudky ESLP, měl Ústavní soud o přenositelnosti některých vyslovených závěrů ESLP stran pohlaví do prostředí českého právního řádu pochybnosti; neměl však prostor se k této problematice podrobněji vyjádřit, neboť judikatura ESLP se týkala právně i skutkově odlišných případů.
Ústavní soud v nálezu vyslovil závěr, že je v souladu s ústavním pořádkem, lze-li z rodného čísla dovodit pohlaví jeho nositele. Tento závěr neomezuje zákonodárce ve vztahu k právní úpravě určování či změny pohlaví, které je z rodného čísla identifikovatelné. Řešení otázek týkajících se člověka jako biologického druhu, jeho života a vztahů, náleží Parlamentu České republiky; jejich judicializace by mohla vést k politizaci Ústavního soudu.

37. Ústavní soud dospěl k závěru, že právě shrnutý nález sp. zn. Pl. ÚS 2/20 pro nyní projednávaný případ překážku věci rozsouzené ve smyslu § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z několika důvodů nezakládá.

38. Pro posouzení existence překážky věci rozsouzené je nezbytné zabývat se otázkou, o čem Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 meritorně rozhodl, tedy v jakém konkrétním rozsahu mohla překážka věci rozhodnuté vzniknout.

39. Podstatné je, že v řízení o kontrole norem (abstraktní či konkrétní) je předmětem řízení posuzování ústavnosti napadeného právního předpisu bez ohledu na osobu či typ navrhovatele. Identitu (jednotu) věci ve smyslu překážky věci rozsouzené je třeba hodnotit totožností napadeného ustanovení i tvrzených a následně zkoumaných důvodů protiústavnosti (srov. přiměřeně nález sp. zn. Pl. ÚS 29/09, bod 97, jenž se jinak týká přezkumu mezinárodních smluv); rozsah reálně provedeného ústavního přezkumu je určující.

40. Jinými slovy, překážku věci rozsouzené je třeba vymezovat nejen podle shodnosti napadených zákonných ustanovení, ale i podle referenčních kritérií ústavnosti, kterými se Ústavní soud již dříve v rámci přezkumu ústavnosti skutečně zabýval [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 25/21 ze dne 17. 1. 2023 (40/2023 Sb.), bod 26; shodně viz VYHNÁNEK, L. Judikatura v ústavním právu. In: BOBEK, M., KÜHN, Z. a kolektiv. Judikatura a právní argumentace. 2. vyd. Praha: Auditorium, 2013, s. 355].

41. Vznikla-li by překážka věci rozsouzené automaticky ve všech případech, kdy Ústavní soud návrh na zrušení zákona zamítne nálezem, znamenalo by to absolutní nemožnost opakovaně posuzovat ústavnost stejného zákona, byť z jiných důvodů, než tomu bylo v předchozím případě. Takový výklad § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je neudržitelný: představa, že Ústavní soud je v rámci jednoho přezkumu schopen apriorně postihnout bez ohledu na argumentaci obsaženou v návrhu všechny myslitelné ústavně relevantní kontexty projednávané věci, je nerealistická (shodně HOLLÄNDER, P. § 35 in: FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 166).

42. Ústavní soud vždy posuzuje ústavnost právních předpisů v konkrétním kontextu. Rigidní lpění na zásadě „jednou a dost“, bez ohledu na to, jakými otázkami se Ústavní soud materiálně zabýval, by bylo formalistické. V důsledku by pouhá forma zamítavého nálezu mohla Ústavnímu soudu do budoucna zabránit plnit roh orgánu ochrany ústavnosti, což by popíralo smysl jeho existence. Proto i vývoj společenských a právních poměrů v důsledku plynutí času může být proměnou kontextu, v němž Ústavní soud rozhoduje.

43. Perspektivou uvedenou v předchozích bodech je v nyní projednávané věci třeba nahlížet na nález sp. zn. Pl. ÚS 2/20. Ústavní soud se v tomto rozhodnutí zabýval primárně ústavností zákonného tvaru rodného čísla (tj. § 13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel), ústavnost podmínek, za nichž lze změnit pohlaví, věcně nehodnotil; překážka věci rozsouzené proto ve vztahu k § 29 odst. 1 občanského zákoníku ani § 21 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách dána není. Přestože výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 byl zamítavý ve vztahu ke všem tehdy napadeným zákonným ustanovením, z jeho odůvodnění vyplývá, že se plénum ústavností § 29 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 ZSZS věcně nezabývalo, protože nepovažovalo citovaná ustanovení za relevantní pro tehdy projednávaný případ. Ústavní soud k tomu v bodě 31 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 výslovně uvedl, že „[n]emá smysl zabývat se konkrétními podmínkami pro změnu pohlaví z mužského na ženské na podkladě případu navrhovatele, který se ženou nenarodil, za ženu se nepovažuje a zatím se ani nerozhodl, že změnit pohlaví na ženské vůbec chce“. Právě citovaný závěr měl být (v ideálním případě) reflektován ve výroku odmítnutím návrhu pro neoprávněnost tehdejší navrhovatelky, ale to není pro vyřešení otázky rei iudicatae podstatné. Posuzovat existenci překážky věci rozsouzené pouze na základně znění výroku rozhodnutí nelze – bylo by to nepřípustně formalistické.

44. V nyní projednávané věci se přímo projevuje, že rozsah přezkumu ústavnosti v rámci řízení o tzv. konkrétní kontrole norem je závislý na kontextu případu, ze kterého návrh na zrušení zákona vzešel. Je to „praktický život sám, který formuluje ústavní otázky spojené s aplikací určité právní normy v konkrétních skutkově utvořených situacích, na které by měl Ústavní soud odpovědět“ [viz odlišné stanovisko Elišky Wagnerové v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 16/32 SbNU 143; 105/2004 Sb.)].

45. Zvolilo-li plénum v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 minimalistický přístup proto, že tehdejší navrhovatelka se necítila být ani mužem, ani ženou, neznamená to automaticky, že bude přenositelný do všech dalších případů. Nynější případ je jiný: navrhovatel není nebinární osobou, která si změnu pohlaví nepřeje, nýbrž jde o trans člověka, který o změnu z ženského na mužské (úředně evidované) pohlaví aktivně usiluje. Zamítavý nález sp. zn. Pl. ÚS 2/20 mu žádné odpovědi na jeho námitky proti ústavnosti zákonných podmínek pro změnu pohlaví neposkytuje, a proto ani nemůže vytvořit relevantní překážku věci rozsouzené.

46. Nález sp. zn. Pl. ÚS 2/20 věcnému posouzení nyní projednávaného návrhu nebrání také proto, že představuje pouze stanovisko takzvané relevantní menšiny pléna Ústavního soudu. Vnitřní závaznost závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 je tudíž při hodnocení existence překážky věci rozsouzené výrazně oslabena.

47. Lze dodat, že ze stejných důvodů je zásadně oslabena též obecná normativní funkce předchozího nálezu. Obecně jistě platí, že stabilita judikatury Ústavního soudu představuje ústavní hodnotu per se, která má zaručit relativní stálost právního prostředí. Plénum Ústavního soudu proto zásadně nemůže již vyslovený právní názor měnit jen z důvodu proměny hlasovacích poměrů či soudcovského sboru [nález sp. zn. Pl. ÚS 27/22 ze dne 20. 12. 2023 (19/2024 Sb.), bod 27]. Avšak právní závěry, k nimž dospěla jen tzv. relevantní menšina pléna, nemohou vyvolat stejné legitimní očekávání o své nezměnitelnosti jako plenární nálezy přijaté kvalifikovanou většinou pléna [pro podobný názor srov. již nález sp. zn. Pl. ÚS 42/2000 ze dne 24. 1. 2001 (N 16/21 SbNU 113; 64/2001 Sb.), část VII. – 2)].

VII. 2 Aktivní legitimace navrhovatele

48. Byť nález sp. zn. Pl. ÚS 2/20 přezkumu ústavnosti zákonných podmínek pro změnu pohlaví nebrání, je nutné zhodnotit, zda je navrhovatel k podání návrhu na zrušení napadených ustanovení oprávněn (aktivně legitimován).

49. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., platí, že stěžovatel může spojit ústavní stížnost s návrhem na zrušení jednotlivých ustanovení zákona, „jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti“. Mezi ústavní stížností napadeným rozhodnutím a sporným zákonným ustanovením musí existovat úzká vazba v tom smyslu, že nebýt napadeného zákonného ustanovení, nebylo by vydáno ani rozhodnutí jako jeho následek [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/14 ze dne 27. 1. 2015 (N 16/76 SbNU 231; 97/2015 Sb.), bod 21; nález sp. zn. Pl. ÚS 5/16 ze dne 11. 10. 2016 (N 186/83 SbNU 43; 393/2016 Sb.), bod 40; nález sp. zn. Pl. ÚS 15/17 ze dne 27. 2. 2018 (N 33/88 SbNU 457; 69/2018 Sb.), bod 14]. Podle Ústavního soudu v nyní projednávaném případě úzká vazba mezi všemi zákonnými ustanoveními a ústavní stížností napadenými rozhodnutími správních soudů existuje.

50. Napadená ustanovení zákona o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů upravují podmínky, na základě kterých matriční úřad vyhoví žádosti člověka o změnu jména v návaznosti na jeho změněné pohlaví. Správní orgány a soudy při posuzování žádosti navrhovatele o zápis změny neutrálního jména („A. V.“) na jméno mužské („G. V.“) předně vycházely z pravidla, že jednotlivci ženského pohlaví nelze zapsat jméno mužské (§ 62 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2023). V tomto ohledu platí, že neexistovalo-li by uvedené pravidlo, mohly by správní orgány žádosti navrhovatele vyhovět. Následně správní orgány a soudy použily speciální ustanovení § 72 odst. 5 zákona o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2023, které míří na osoby podstupující proces změny pohlaví. Podle uvedeného ustanovení lze v takových případech změnu jména a příjmení povolit pouze na základě potvrzení poskytovatele zdravotních služeb o dokončení léčby pro změnu pohlaví. I v tomto smyslu platí, že nevyžadoval-li by zákon potvrzení o dokončení léčby pro změnu pohlaví, mohlo být žádosti navrhovatele na změnu jména a příjmení vyhověno.

51. Z právě uvedeného vyplývá, že úzká vazba v projednávané věci existuje i k § 29 odst. 1 občanského zákoníku, který upravuje právní status jednotlivce při změně pohlaví – je zde definováno, co se změnou pohlaví míní, a dále, kdy nastává. Posouzení, jaký má navrhovatel status ve vztahu k pohlaví (tj. zda je mužem, nebo ženou), určuje, zda je možná změna jeho stávajícího jména na jméno mužské. Jinými slovy, povolení změny jména závisí na posouzení, zda u navrhovatele nastala „statusová“ změna pohlaví ve smyslu § 29 odst. 1 věty první občanského zákoníku. Jelikož navrhovatel nepodstoupil chirurgický zákrok spočívající ve znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů, brání předmětné ustanovení tomu, aby jeho žádosti na změnu jména bylo vyhověno: podle existující právní úpravy má navrhovatel status ženského pohlaví, a proto změnu jeho jména na jméno mužské nebylo možné povolit (§ 62 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2023).

52. Úzká vazba zároveň existuje i k ustanovením § 21 a 23 zákona o specifických zdravotních službách, ve znění zákona č. 202/2017 Sb., jehož úprava vymezuje změnu pohlaví pouze „pro účely tohoto zákona“. Zdravotní výkony, které pod rozsah ZSZS spadají, sledují účel „provedení změny pohlaví chirurgickým zákrokem“. Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, blíže specifikuje, za jakých podmínek poskytovatel zdravotních služeb provede „operativní“ změnu pohlaví: pacient musí o chirurgický zákrok písemně požádat a udělit souhlas, musí disponovat kladným stanoviskem odborné komise a prokázat schopnost žít trvale jako osoba opačného pohlaví atd. (§ 21). Jestliže by správní orgány a soudy ustanovení ZSZS neaplikovaly, nemohly by zjistit, zda navrhovatel změnu pohlaví chirurgickým zákrokem podstoupil, a nebylo by jasné, byla-li potřebná léčba podle § 72 odst. 5 zákona o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2023, dokončena.

53. Požadavek aktivní legitimace pro podání návrhu na zrušení zákonných podmínek pro změnu pohlaví je podle Ústavního soudu třeba považovat za splněný rovněž proto, že pro navrhovatele neexistuje „vhodnější“ cesta, jak úpravu podmiňující změnu pohlaví chirurgickým zákrokem napadnout u Ústavního soudu. Ani v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20, ani v souvisejících rozhodnutích NSS nebylo naznačeno, jak by se lidé usilující o změnu pohlaví bez provedení chirurgického zákroku měli přezkumu ústavnosti napadených ustanovení domoci „procesně čistějším“ způsobem. Ústavní soud dále nebude posuzovat podmínky aktivní legitimace navrhovatele formalisticky, aby jemu a lidem v obdobném postavení nezabránil domoci se posouzení zákonných podmínek změny pohlaví.

54. Lze shrnout, že nyní projednávaný návrh není podán někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., protože mezi napadenými zákonnými ustanoveními a napadenými soudními rozhodnutími existuje úzká vazba.

VII. 3 Přípustnost návrhu na vyslovení neústavnosti

55. Dále je třeba posoudit, zda je řízení o návrhu na zrušení § 62 odst. 1 a § 72 odst. 3 a 5 zákona o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2023, třeba zastavit podle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť citovaná ustanovení byla s účinností od 1. 1. 2024 novelizována zákonem č. 414/2023 Sb.

56. Ústavní soud se již v minulosti problematikou přezkumu právních předpisů, které pozbyly platnosti či byly novelizovány, zabýval. Přezkum předně připustil na základě návrhu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy [nález sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 ze dne 10. 1. 2001 (N 5/21 SbNU 29; 78/2001 Sb.)]. Ústavnost zrušeného či změněného zákona přezkoumá Ústavní soud za podmínky, že adresátem tvrzeného důvodu neústavnosti je veřejná moc, nikoliv subjekt soukromého práva [bod 17 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ze dne 24. 4. 2012 (N 86/65 SbNU 161; 234/2012 Sb.)]. Za splnění stejné podmínky Ústavní soud obdobně připustil přezkum zrušeného či změněného zákona na základě akcesorického návrhu stěžovatele podle § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu [nález sp. zn. Pl. ÚS 15/17, body 13-16; či nález sp. zn. I. ÚS 945/20 ze dne 16. 12. 2020 (N 233/103 SbNU 372)].

57. V nyní projednávané věci, která se týká podmínek pro změnu jména a příjmení v návaznosti na pohlaví jednotlivce, adresátem tvrzeného důvodu neústavnosti veřejná moc je. Řízení o projednávaném návrhu proto nebylo zastaveno podle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu – je třeba jej v této části považovat za návrh na vyslovení neústavnosti zákonného ustanovení.

VII. 4 Nepřipuštění změny návrhu

58. Ústavní soud nicméně – za přiměřeného použití § 95 občanského soudního řádu – nepřipustil změnu návrhu, kterou navrhovatel uplatnil v replice, v níž požaduje, aby Ústavní soud přezkoumal také ústavnost § 72a odst. 2 a odst. 3 věty druhé zákona o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2024. Tato změna nabyla účinnosti až v průběhu řízení u Ústavního soudu, takže nebyla ve věci navrhovatele aplikována. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud akceptoval návrh na vyslovení neústavnosti obsahově souvisejících ustanovení § 62 odst. 1 a § 72 odst. 3 a 5 zákona o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2023, není důvod pro připuštění změny (rozšíření) návrhu (petitu), jak žádá navrhovatel.

30. Ústavní soud nejprve hodnotil naplnění procesních předpokladů pro řízení o návrhu na zrušení zákonů.

31. Podle Ústavního soudu procesní předpoklady v nyní projednávané věci naplněny byly z následujících důvodů: Zaprvé, návrh na zrušení § 29 odst. 1 občanského zákoníku a § 21 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách je přípustný, byť o návrhu někoho jiného na zrušení stejných ustanovení Ústavní soud již dříve rozhodl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/20 (VII. 1). Zadruhé, navrhovatel je aktivně legitimován k podání návrhu, protože mezi všemi napadenými zákonnými ustanoveními a soudními rozhodnutími existuje úzká vazba (VII. 2). Zatřetí, řízení o návrhu na zrušení novelizovaných (zrušených) ustanovení zákona o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů nelze zastavit, je třeba jej posoudit jako návrh na vyslovení neústavnosti těchto ustanovení (VII. 3).

32. Ústavní soud nepřipustil změnu návrhu spočívající v jeho rozšíření o návrh na zrušení ustanovení § 72a odst. 2 a odst. 3 věty druhé zákona č. 301/2011 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2024, protože uvedené ustanovení v případě navrhovatele nebylo aplikováno (VII. 4).