9. Navrhovatel v prvé řadě uvádí, že podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) je pojem „majetek“ uvedený v čl. 1 Protokolu třeba vykládat tak, že se neomezuje pouze na vlastnictví hmotných statků a že může zahrnovat nejen existující majetek, ale i budoucí majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může určitý subjekt tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (navrhovatel odkazuje mj. na rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 5. 1. 2000 ve věci Beyeler proti Itálii, stížnost č. 33202/96). Navrhovatel poukazuje na to, že z právě uvedených závěrů ve svých četných rozhodnutích vychází též Ústavní soud, který ze závěrů ESLP dovozuje požadavek jisté kvality pohledávky spočívající v její dostatečné určitosti a reálné vymahatelnosti, přičemž na reálnou vymahatelnost nepochybně může mít vliv i okolnost, zda daná pohledávka je či není zajištěna zástavním právem [odkazováno na nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2020 sp. zn. III. ÚS 84/20 (N 145/101 SbNU 15) a nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 760/18 (N 220/103 SbNU 251)]. Předmětem ochrany je tedy nejen nabytý, tj. existující majetek, ale také legitimní očekávání nabytí takového majetku, přičemž z judikatury ESLP vyplývá pojetí ochrany legitimního očekávání jako nároku, který byl buď již individualizován právním aktem, anebo je individualizovatelný na základě právní úpravy [odkazováno na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3493/15 (N 225/83 SbNU 507) a nález pléna Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.)].