III. Vyjádření k návrhu a replika navrhovatele
III.1 Vyjádření komor Parlamentu
19. Poslanecká sněmovna ve vyjádření shrnula průběh projednávání a schválení návrhu zákona, který byl vydán jako zákon č. 236/1995 Sb. Zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny, podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Poslanecká sněmovna jednala v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s ústavním pořádkem. Rozhodnout o ústavnosti napadeného ustanovení ovšem náleží Ústavnímu soudu.
20. Senát ve vyjádření shrnul vývoj podoby napadeného ustanovení od roku 1995. V době, kdy byl zákon č. 236/1995 Sb. přijat, nebyl Senát dosud ustaven a jeho funkci podle čl. 106 odst. 2 Ústavy vykonávala Poslanecká sněmovna. Na přijetí novel provedených zákony č. 138/1996 Sb., 155/2000 Sb. a 626/2004 Sb. se Senát již podílel, avšak tyto novely se nedotýkaly podstaty napadeného ustanovení. Posouzení ústavnosti napadených ustanovení Senát ponechává na rozhodnutí Ústavního soudu.
III.2 Vyjádření vlády
21. Vláda navrhla, aby Ústavní soud návrh na zrušení napadeného ustanovení zamítl.
22. V úvodu vyjádření vláda připomněla, že mechanismus platových koeficientů je součástí právního řádu již od roku 1991 a současný návrh představuje první případ pochybnosti o ústavnosti napadeného ustanovení. Vláda dále upozornila, že pro splnění podmínky tříletého výkonu soudcovské funkce postačuje i výkon funkce soudce při určené kratší pracovní době a nezáleží ani na tom, jak je tato kratší pracovní doba rozvržena v týdnu. Podle vlády žalobkyně tím, že se ujala funkce soudkyně, vyjádřila svůj souhlas s podmínkami výkonu funkce soudce a mohla jim přizpůsobit i svůj osobní a rodinný život.
23. Vláda s odkazem na data Ministerstva spravedlnosti uvedla, že k 1. lednu 2024 bylo v České republice 3 055 soudců (z toho 1 812 žen). U okresních soudů je přiděleno 1 841 soudců (z toho 1 237 žen) a u krajských soudů 919 soudců (z toho 496 žen). Mateřskou a rodičovskou dovolenou čerpaly výlučně ženy a výlučně soudkyně okresních a krajských soudů. U okresních soudů šlo o 89 soudkyň a u krajských soudů o 5 soudkyň. V jednom případě bylo čerpáno neplacené volno.
24. Vláda argumentovala tím, že napadené ustanovení není v rozporu s čl. 28 ani s čl. 32 odst. 1 Listiny. Tuto argumentaci založila na testu racionality.
25. Podle vlády napadené opatření nepředstavuje zásah do samotné podstaty základního práva. Tento závěr podporuje vláda hodnocením provedeným Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/19 ze dne 24. listopadu 2020 (N 214/103 SbNU 203; 7/2021 Sb.). V něm Ústavní soud posuzoval ústavnost snížení odměny za výkon funkce uvolněného člena zastupitelstva územního samosprávného celku na 40 %. Toto opatření podle Ústavního soudu nepředstavovalo zásah do samotné podstaty základního práva. Vláda následně uvádí, o jaké částky šlo v případě různých funkcionářů, a demonstruje, že v případě soudců okresních, krajských a vrchních soudů jde o částky nižší.
26. Vláda dále zdůrazňuje, že v případě soudců jde o opatření pouze dočasné, neboť po tříletém výkonu funkce soudce je platový koeficient určen znovu, a to se započtením veškeré praxe včetně zohlednění mateřské a rodičovské dovolené.
27. Napadené ustanovení podle vlády sleduje legitimní cíl. Tím je zabránit tomu, aby začínající soudci bez jakékoliv odborné praxe nebo s praxí minimální získali nárok na zvýšení platu v případech, kdy doba praxe, se kterou se pojí první a druhý platový koeficient, nebyla naplněna skutečným výkonem funkce soudce, ač jinak šlo o doby podle § 31 odst. 4 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 155/2000 Sb., započitatelné. Důvodem uvedeného postupu je, že si soudce teprve v průběhu prvních tří let výkonu funkce jakožto začínající soudce osvojuje dovednosti potřebné pro výkon funkce. U soudce, který fakticky funkci soudce v průběhu těchto let nevykonává, k rozvoji těchto dovedností nedochází, a proto není důvod, aby se u něj uskutečnil přestup do vyššího platového koeficientu. Podmínka skutečného výkonu funkce po dobu tří let zároveň podle vlády představuje pozitivní motivaci ke skutečnému výkonu funkce soudce, což má také pozitivní dopady na personální zajištění chodu soudu, zajištění zástupu, personální plánování apod.
28. Vláda se neztotožňuje ani s navrhovatelovou námitkou, že napadené ustanovení je diskriminační. Podle vlády nejde o diskriminaci ani mezi soudci navzájem, ani mezi soudci a jinými veřejnými zaměstnanci.
29. Vláda považuje za nezbytné zdůraznit, že § 31 odst. 5 zákona č. 236/1995 Sb. ve svém celku dopadá nejen na uznávání náhradních dob podle § 31 odst. 4 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 155/2000 Sb., nýbrž plošně na další soudce vykonávající funkci bez rozsáhlejší zkušenosti s výkonem funkce soudce. Toto ustanovení se tak týká rovněž případných tzv. bočních vstupů do justice (jmenování nových soudců, kteří původně vykonávali jiné právnické povolání a zároveň nemají započitatelnou praxi delší než 8 let). Bude-li nyní projednávanému návrhu vyhověno, dojde k paradoxní situaci. Na osoby, které přišly do justice po předchozím výkonu advokacie či jiné právnické profese a jejich celková právní praxe je kratší než 8 let, se uplatní § 31 odst. 5 zákona č. 236/1995 Sb. a budou muset vykonávat funkci soudce po dobu tří let, aby postoupily do dalšího platového koeficientu. Naproti tomu osoby v podobném postavení jako žalobkyně budou moci uplatnit dobu podle § 31 odst. 4 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 155/2000 Sb., a postoupí do dalšího platového koeficientu, aniž by fakticky vykonávaly funkci soudce po delší dobu.
30. Ač u jiného veřejného zaměstnance po ukončení mateřské či rodičovské dovolené může dojít k postupu do dalšího platového stupně i bez tříletého skutečného výkonu funkce, tento postup má na celkovou výši platu zaměstnance méně významný dopad, než je tomu v případě soudců. To je dáno odlišnými platovými tabulkami, kvůli nimž roste plat veřejných zaměstnanců spíše lineárně, v řádu stovek korun, kdežto v případě soudcovského platu jde o skokový nárůst v řádu tisíců korun. Zároveň nelze bezprostředně po návratu z mateřské či rodičovské dovolené počítat s nárůstem ostatních složek platu veřejného zaměstnance (osobní příplatek, nepravidelné odměny atd.), jelikož ty jsou mnohdy navázané na splnění určitých výkonnostních či jiných kariérních milníků (např. v návaznosti na služební hodnocení státního zaměstnance). Proto nelze podle vlády považovat postup v rámci soudcovských platových koeficientů a platových stupňů ostatních veřejných zaměstnanců za zcela srovnatelný. Odlišné zacházení mezi soudci a ostatními veřejnými zaměstnanci tak nepředstavuje nedůvodnou diskriminaci, nýbrž legitimní rozdílné zacházení na základě objektivních důvodů.
31. K argumentům navrhovatele, že napadené ustanovení může být v rozporu i s unijním právem, vláda upozorňuje, že pro řešení těchto pochybností slouží institut položení předběžné otázky Soudnímu dvoru, a nikoliv řízení před Ústavním soudem.
III.3 Vyjádření veřejného ochránce práv
32. Veřejný ochránce práv uvedl, že se ve své praxi dosud nezabýval stížností, která by namítala diskriminaci z důvodu použití přezkoumávaného ustanovení.
33. Ustanovení dopadá na osoby, které mezi 6. a ukončeným 8. rokem započitatelné praxe z některých zákonem předvídaných důvodů nevykonávají po určitý čas funkci soudce. Veřejný ochránce práv má za to, že nejčastěji půjde o osoby, které funkci soudce nevykonávají z důvodu mateřské či rodičovské dovolené.
34. Ostatní případy, na které dopadá přezkoumávané ustanovení, se týkají výkonu základní vojenské služby, dlouhodobé nemoci a ošetřování člena rodiny. K výkonu základní vojenské služby veřejný ochránce práv uvedl, že není třeba se jím zabývat, neboť základní vojenská služba byla zrušena od roku 2003. U ostatních důvodů veřejný ochránce práv uvedl, že se budou častěji týkat osob, které budou mít více let započitatelné praxe, a přezkoumávané ustanovení na ně tak nedopadne.
35. Osobami čerpajícími mateřskou či rodičovskou dovolenou jsou v České republice ve výrazné většině případů ženy. Zároveň lze očekávat, že budou typicky ve věku 30 až 35 let. Tento interval je zdola omezen věkem požadovaným pro jmenování soudcem, horní hranici pak představují biologická omezení, neboť podle vědecké studie, na kterou veřejný ochránce práv odkázal, je ve vyšším věku výrazně menší pravděpodobnost, že se ženě podaří počít a donosit zdravé dítě.
36. Může tak jít o tzv. průsečíkovou diskriminaci, neboť přezkoumávané ustanovení dopadá na skupinu osob, které jsou zároveň charakterizovány věkem, pohlavím a rodičovstvím.
37. Veřejný ochránce práv na popsanou situaci aplikoval test diskriminace. Měl za splněné, že s jednotlivci je ze zakázaného důvodu zacházeno odlišně k jejich tíži oproti srovnatelným jednotlivcům. Vyšel z toho, že soudcům ve znevýhodněné skupině je znemožněno pro účely určení platového koeficientu zohlednit „fiktivní“ doby, kdežto ostatní soudci tuto možnost mají.
38. Přezkoumávané opatření podle veřejného ochránce práv sleduje legitimní cíl. Tento cíl souvisí s veřejným zájmem na tom, aby mimořádně zodpovědnou roli soudců vykonávaly osoby s adekvátní odbornou praxí. Současně souvisí se zájmem na tom, aby soudci byli odměňováni v návaznosti na dosaženou praxi a odbornost. Veřejný ochránce práv upozornil na to, že tento zájem za legitimní ve své judikatuře považuje i Soudní dvůr.
39. Tohoto legitimního cíle však zákonodárce podle veřejného ochránce práv dosahuje způsobem obsahujícím řadu nelogičností, což vyvolává pochybnosti, zda byly zvoleny rozumné a přiměřené prostředky.
40. Za hlavní nelogičnost má veřejný ochránce práv skutečnost, že přezkoumávané ustanovení nedopadá na všechny začínající soudce, nýbrž pouze na ty, kteří absolvovali jednu z možných kariérních cest, a kvůli tomu doba čerstvě po nástupu do funkce soudce v jejich případě spadá mezi 6. a 9. rok započitatelné praxe. Po novele provedené zákonem č. 218/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, je tomu tak podle veřejného ochránce práv tím spíše, neboť dostatečnou odbornost i praxi budoucího soudce má garantovat roční odborná příprava justičního kandidáta.
41. Přezkoumávané ustanovení je podle veřejného ochránce práv rozporné s čl. 1 Listiny, případně s čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 28 Listiny. Proto navrhl veřejný ochránce práv přezkoumávané ustanovení zrušit.
III.4 Vyjádření Soudcovské unie
42. Soudcovská unie se ztotožnila s argumenty navrhovatele, a to ve vztahu k § 31 odst. 5 zákona č. 236/1995 Sb. jako celku. Soudcovská unie považuje za legitimní podmínit růst platového koeficientu skutečným výkonem funkce soudce, avšak citované ustanovení tak činí výlučně ve vztahu k soudcům, kteří nastoupili do funkce se započtenou dobou praxe od počátku 6. do konce 8. roku. Pro zařazení do vyššího platového koeficientu rovnou ani pro další postup mezi vyššími platovými koeficienty již délka skutečného výkonu funkce soudce rozhodná není.
43. Citované ustanovení tak přináší nerovnost mezi příslušnou skupinou soudců a ostatními soudci. Ujme-li se někdo funkce soudce mezi 6. a 8. rokem své celkové praxe, bude jeho postup do vyššího platového koeficientu podmíněn tříletým výkonem funkce soudce. Avšak ujme-li se táž osoba funkce soudce první den 9. roku své celkové praxe, je zařazena přímo do vyššího platového koeficientu, ač funkci soudce nikdy nevykonávala. V krajním případě může odlišné zacházení trvat téměř tři roky. K tomu dojde, ujme-li se jedna osoba funkce soudce poslední den 8. roku své celkové praxe a jiná osoba první den 9. roku své celkové praxe. První osoba potom bude potřebovat tříletý výkon funkce soudce k tomu, aby postoupila do platového koeficientu, v němž je druhá osoba od počátku svého výkonu funkce soudce.
44. Tím méně logické je pak napadené ustanovení v části týkající se zápočtu mateřské a rodičovské dovolené. Čerpá-li někdo mateřskou či rodičovskou dovolenou před nástupem do funkce soudce, započte se mu tato doba v plném rozsahu při určení platového koeficientu. Dosáhne-li díky tomu devíti let praxe, postoupí rovnou do 3. platového koeficientu, ač dosud funkci soudce vůbec nevykonával. Naproti tomu ujme-li se někdo funkce soudce mezi 6. a 8. rokem své celkové praxe a teprve následně nastoupí na mateřskou či rodičovskou dovolenou, nejenže potřebuje tříletý výkon funkce soudce pro postup do 3. platového koeficientu, navíc se mu do těchto tří let nezapočte mateřská ani rodičovská dovolená.
45. Při zohlednění minimálního věku pro jmenování soudcem, obvyklé délky studia, potřebné praxe pro vykonání justiční či jiné profesní zkoušky je zřejmé, že přezkoumávané ustanovení dopadá na začínající soudce, avšak nikoliv na všechny. Záleží ve výsledku na tom, jak rychle či pomalu se jim podaří uspět při výběru a ujmout se výkonu funkce soudce. Není přitom podle Soudcovské unie žádného důvodu, aby po nástupu k výkonu funkce platily jiné, z hlediska platu výhodnější podmínky pro soudce, kteří v období mezi počátkem 6. a koncem 8. roku své celkové praxe získávali „nesoudcovskou“ (advokátní, asistentskou apod.) praxi, než pro soudce, kteří ve stejném období získávali praxi již výkonem samotné funkce soudce. Citované ustanovení pak může mít navíc (opět poměrně paradoxně) i ten efekt, že uchazeče o funkci soudce v období mezi 6. a 8. rokem jejich praxe motivuje nástup k výkonu funkce soudce oddálit do započetí 9. roku jejich praxe, a to např. i ve fázi po jmenování a složení slibu.
46. Soudcovská unie proto navrhla vyhovět návrhu na zrušení napadeného ustanovení.
III.5 Replika navrhovatele
47. Ústavní soud zaslal vyjádření na vědomí navrhovateli a poskytl mu možnost repliky. Navrhovatel této možnosti využil. Ztotožnil se s vyjádřeními veřejného ochránce práv a Soudcovské unie, že napadené ustanovení je rozporné s ústavním pořádkem. K vyjádření vlády navrhovatel poznamenal, že tzv. boční vstup bývá výjimkou, neboť většina soudců získává praxi výlučně v justici.
17. Ústavní soud zaslal návrh k vyjádření Parlamentu jako účastníkovi řízení (§ 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a dále vládě a veřejnému ochránci práv jako potenciálním vedlejším účastníkům řízení (§ 69 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu). Vláda i veřejný ochránce práv vstoupili do řízení jako vedlejší účastníci.
18. Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Soudcovské unie České republiky, z. s., (dále jen „Soudcovská unie“).