§ 2

<var>Článek 2.</var>

Za příslušníky území oddělených od bývalého císařství Rakouského, jichž pohledávky mají býti převedeny na národní ústavy, považují se zásadně oni vkladatelé úspor a majitelé šekových účtů, kteří v den rakouské rozluky měnové (26. března 1919) měli na území příslušného státu své řádné bydliště (sídlo) a je od té doby nezanechali. Dočasné změny pobytu, zvláště byly-li způsobeny válečným stavem, nelze považovati za změny řádného bydliště (sídla). Přeložili-li vkladatelé úspor anebo majitelé šekových účtů své bydliště (sídlo) po dni výše uvedeném z území jednoho národního státu do území jiného státu, vyjímaje do Rakouska, rozhoduje o převzetí jejich pohledávek jejich státní příslušnost v den, kdy úmluva tato stane se účinnou.
U odboček peněžních ústavů a podniků všeho druhu, u správ statků atd., považuje se místo provozu těchto odboček a správ za sídlo.
V příčině příslušníků, kteří měli své bydliště (sídlo) v území položeném mimo bývalé císařství Rakouské a kteří odtud přesídlili do svého národního státu anebo zůstali v cizině, obsahuje druhá část této úmluvy bližší ustanovení.
Pokud jde o pohledávky účtované poštovní spořitelnou v bývalých korunách rakousko-uherských, vyhrazují si smluvní státy právo neuznati nebo jen částečně uznati přírůstek, který případně vzniknul po rakouské rozluce měnové, pokud tento přírůstek neplyne z dobropisů úroků na účtech nebo z převodů pohledávky, která přechází na týž národní ústav.