(1) Dá-li zaměstnanec sám před nastoupením dovolené výpověď, má nárok na poměrnou část dovolené, odpovídající dosavadnímu trvání pracovního poměru v roce 1946.

(2) Dostane-li zaměstnanec před nastoupením dovolené výpověď, má nárok na celou dovolenou, byl-li v roce 1946 alespoň šest měsíců v pracovním poměru. Trval-li pracovní poměr v tomto roce méně než šest měsíců, přísluší mu za každý měsíc poměrná část dovolené odpovídající jedné dvanáctině.

(3) Byl-li pracovní poměr zrušen před nastoupením dovolené bez výpovědi zaměstnavatelem bez důležitého důvodu nebo zaměstnancem z důležitého důvodu, zaviněného zaměstnavatelem, náleží zaměstnanci náhrada v penězích za dobu dovolené, která by mu příslušela vzhledem k trvání pracovního poměru podle předchozího odstavce.

(4) Zaměstnanci nenáleží ani dovolená ani náhrada v penězích, byl-li jeho pracovní poměr před nastoupením dovolené zrušen z důležitého důvodu jím zaviněného, nebo zrušil-li zaměstnanec pracovní poměr bez důležitého důvodu.

(5) Zruší-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel před nastoupením dovolené pracovní poměr bez výpovědi z důležitého důvodu druhou stranou nezaviněného, přísluší zaměstnanci za každý započatý měsíc poměrná část náhrady, odpovídající jedné dvanáctině.

(6) Zruší-li zaměstnanec pracovní poměr po využití dovolené před 31. prosincem 1946, nemaje k tomu důležitého důvodu nebo je-li propuštěn z důležitého důvodu jím zaviněného, může zaměstnavatel požadovati náhradu v penězích za poměrnou část dovolené, připadající na zbývající část roku. Zaměstnanec jest zejména povinen dáti si započítati tuto částku na poslední výplatu služného.